Únor 2008

Egypt-stát

26. února 2008 v 17:12 | Dominika Vaněčková |  Objevy, nové poznatky
Egyptská arabská republika se rozkládá v severovýchodní Africe u pobřeží Středozemního a Rudého moře a na Sinajském poloostrově. Značnou část území zaujímají pouště Sahara a Libyjská poušť s pánvemi a oázami, na jihozápadě s horskými masivy. Východně od údolí Nilu se pak nachází Arabská poušť, která je při pobřeží Rudého moře skalnatá a hornatá, podobně jako Sinajský poloostrov. Ve vnitrozemí je podnebí kontinentální s velkými výkyvy teplot, na severním pobřeží subtropické. Jediným stálým tokem je Nil, řada dalších údolí obsahuje vodu jen v období dešťů. Pouště jsou bez rostlinstva, místy křovité nebo travnaté, podél Nilu roste subtropické rostlinstvo. K nejpřitažlivějším pamětihodnostem patří pyramidy a sfingy.
Egypt je spíše zemí pro lidi,kteří se zajímají o historii.Velkou část tohoto státu tvoří poušť,ale určitě vám může nabídnou krásy Rudého moře...

Fakta a vývoj státu

26. února 2008 v 17:10 | Dominika Vaněčková |  Objevy, nové poznatky
Název CZ: Egypt
Název ENG: Egypt
Originální název: Jumhuriyat Misr al-Arabiyah
Hlavní město: Káhira
Počet obyvatel: 69 536 644
Rozloha (km2): 1 001 450
Hustota osob/km2: 69,44
Umístění: severovýchodní Afrika
Sousedi: Izrael, Libye, Pásmo Gazy, Súdán
Úřední jazyk: arabština
Gramotnost: 57,7 %
Náboženství: sunnitští muslimové (90%), křestané (10%)
Politický stav: republika
Členství v mezinárodních organizacích: OSN, LAS
Měna: egyptská libra EGP = 100 piastru
Kurz (kc): 1 libra = 4,209 (25. 8. 2005)
Čásové pásmo: + 1 p.m. (+2 p.m. letní ěas)
Doména (internet): .eg
Předvolba (telefon): 0020, 002010, 002012, 00202
Ekonomika: země třetího světa, závislá na turistickém ruchu
Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství, služby, průmysl
HDP (USD): 294 mld. USD
HDP (na 1 obyv. v USD): 3900
Vodní plocha (km2): 6 000
Velké města: Káhira, Karnak, Luxor, Sharm ash Shaykh
Hlavní řeky: Nil
Moře: Rudé more, Stredozemní more
Podněbí: kontinentální s výkyvy teplot, subtropické
Úhrn srážek: Díky suchému a teplému klimatu je množství srážek malé. Na pobřeží u Středozemního moře občasné zimní deště. Na jihu od Káhiry beze srážek.
Roční teploty: neuvádí se
Reliéf: poušte, horské masivy, oázy
Flora: kroviny, travnaté rostliny, subtropické rostlinstvo
Fauna: hyena, gazela, ješterka, muflon, sarance, šakal, škorpión, varan, velbloud
Využití plochy: orná půda (2%), pastviny (0%), lesy (0%), ostatní (98%)
Zajímavosti (architektura): pyramidy a sfingy, Káhira, Luxor, Sinaj
Zajímavosti (příroda): Asuán, Nil, Rudé more, Sinaj
Popis státu: Egyptská arabská republika je země protikladů, země rozpáleného pouštního písku, krás podmořského života, země faraónů a pyramid, země, kde Nil dal vzniknout jedné z nejstarších civilizací na světě. Dnes je to prozápadně orientovaná arabská republika.
Zhruba mezi rokem 3000 a 525 př.n.l. vládla ve spojeném království Horního a Dolního Egypta dlouhá řada faraónů. Od roku 30 př.n.l. se Egypt stal římskou provincií. Roku 642 n.l. vnutili zemi arabští dobyvatelé arabštinu a islám. Roku 1517 dostali zemi pod kontrolu osmanští Turci a Egypt začal postupně hospodářsky i kulturne upadat.
Politika expanze za Mohammeda a jeho nástupce zadlužila Egypt u Británie, která v roce 1882 převzala kontrolu země i Suezského průplavu. Egypt se stal roku 1914 britským protektorátem a v roce 1922 získal formální nezávislost a stal se konstituční monarchií. Skutečnou nezávislost získal Egypt v roce 1952 a v roce 1958 vytvořil Sjednocenou arabskou republiku se Sýrií a Jemenem. V roce 1961 se federace rozpadla. V šestidenní válce s Izraelem v roce 1967 ztratil Egypt Sinajský poloostrov. Roku 1979 byla podepsána mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem ze Sinaje. Toto sblížení s Izraelem však vedlo k egyptské izolaci v arabském světě i k odporu v zemi samotné.

Počítání v Egyptě

26. února 2008 v 17:09 | Dominika Vaněčková |  Mumifikace, lékařství, magie
Člověk by si myslel, že jakmile se jednou naučí číslice, nebude mít už nikdy se čtením číselžádné problémy. Potom ovšem přijede do některé ze zemí arabského světa a problémy jsou tu. Číslice, které se tu používají, se těm našim totiž podobají opravdu jenom velmi vzdáleně.
"Originální" arabské číslice ovšem nebudete potřebovat zdaleka ve všech zemích arabského světa - v řadě z nich se totiž používají čísla zapsaná stejně, jako u nás (a ve zbytku "západního" světa). Našinci hrozí nutnost naučit se novou sadu číslic nejspíš při cestě do jednoho ze stále oblíbenějších cílů - Egypta.
Na jednom z okolních obrázků můžete vidět přehlednou tabulku jednotlivých číslic. Poznamenejme ještě, že narozdíl od ostatního arabského textu se čísla zapisují ve stejné posloupnosti jako u nás, tedy zleva doprava, přičemž např. číslo 152 je tvořeno (opět stejně jako u nás) číslicemi 1, 5 a 2 (narozdíl třeba od zápisu v římských číslicích).
Připojená fotografie nechť je pro vás lehkým varováním - ony bílé cedulky s "podivnými klikyháky" jsou opravdu cenovky. Žádné jiné, jak ostatně můžete vidět, v mnohých obchodech nejsou (v rámci objektivity ovšem nutno dodat, že v řadě obchodů dvojí cenovky jsou). I když se s obchodníkem zpravidla domluvíte i bez znalosti těchto číslic, jejich poznání vám dává neoddiskutovatelnou výhodu - nemusíte se spoléhat na cenu, kterou před vámi prodavač právě vytáhl z rukávu.

Arabština

26. února 2008 v 17:08 | Dominika Vaněčková |  Mumifikace, lékařství, magie
Arabština je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivétendence, jaké odpoutalyrománské jazykyod kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik - arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný jako J a čtený [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).
Historie
Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6. - 7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám(Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.) Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké

Arabština - barvy,čas

25. února 2008 v 18:34 | Dominika Vaněčková |  Mumifikace, lékařství, magie
Béžová -béž
Bílá- abjaD
Černá - iswid
Črvená - aHmar
fialová - banafseú/dž,g/í
Hnědá - bunný, asmar
Modrá - azraq
Oranžová - burtuqálí
Rudá - aHmar ghámiq
Růžová - bamba
Stříbrná - fiDDý
Šedá - Romádý
Tyrkysová - fajrúzí, azraq muchDar
Vínová - aHmar dákin
Čas
Čtvrt =rubA, 20 min,tj třtina=tilt( v Tunisku a Perském zálivu Thult) před = illa, po = u.
Naše "je,jsou" se vyjádří slovem is-sáAa (=ta hodina),na Západě spíše hádi (=tato)
Sekunda,vteřina - thánija,tanja,sanja Před sekundou = qabli thánija
Minuta - daqíqa Za deset minut - baAdi Aašara daqájiq
Hodina - sáAa V pět hodin-is-sáAa chamsa
Čtvrt - rub Čtvrt hodiny - rubA is-sáAa
Půl - nuSS Půl Šesté - is-sáAa chamsa-u nuSS
Tři čtvrtě - illá rub Tři čtvrtě na šest - is-sáAa sitta illá rub
Ráno - fi S-SabáH
Poledne - Duhr V poledne - fi D-Duhr
Večer - masá
Noc - Léla V noci - fi l-lél Noc co noc- kulli lél
Den - jóm
Všední den - jó šughl
Sváteční den - Aíd
Denně - kulli jóm
Dnes - il-jóm / Eg=innahárda
Včera - imbáriH
Zítra - bukra
Týden- usbúA
Tento týden - il-usbúA da
Měsíc - šahr
Za měsíc - baAd šahr
Rok - sana
Mám málo času./ ma Aandýš waqt
Máte dnes večer čas? / Andak waqt fil-lél
Přijde .... an Á/dž,g/í
Brzy - Aan qaríb
Hned - Fauran
Jindy - marra tánja
Potom- baAd kida
Pozdě - mit'achchir
Včas - fil mAád
Kolik je hodin ? / is-sáAa kám
V kolik hodin? / ajji sáAa?
9.20 tisAa-u tilt
8.40 (9 bez 1/3) tisAa ill tilt
8.50 (9 bez 10) tisAa ill Aašara
Je šest pryč. / (is-sáAa) sitta u šwejja
Jsou dvě hodiny. / is-sáAa itnén
Je čtvr na tři. / is-sáAa itnén wi rub
Je půl třetí. / is-sáAa itnén wi nuSS
Je tři čtvrě na tři. / is-sáAa taláta illá rub
Je za pět minut tři. / is-sáAa taláta illá chamsa
Jsou tři hodiny a šest minut. / is-sáAa taláta u sitta
Je za pět minut čtvrt na šest. / is-sáAa chamsa-u Aašara
Bude dvanáct / is-sáAa itnášar Aan qaríb

Kočovníci

25. února 2008 v 18:31 | Dominika Vaněčková |  Objevy, nové poznatky
Tento článek pojednává především o arabských beduínech z doby před vznikem islámu.Ale i v dnešní době si myslím,že má mnoho společných rysů s životem beduínů jak v Arábii tak v Egyptě.
V době předislámské stejně jako později tvořili kočovníci (beduíni) převážnou většinu obyvatel střední a západní Arábie.Hospodářskou základnou jejich života bylo kočovné a polokočovné pastevectví velbloudů,koz a ovcí.Bez velblouda by byl život na poušti a stepi nepředstavitelný.;A.Sprenger velmi výstižně vyjádřil vztah kočovníků k velbloudům slovy,že beduín je parazitem velblouda.Vždyť z velblouda získává svou potravu (mléko,maso),oděv i příbytek (srst,kůže),používá ho jako dopravního prostředku pro sebe i svůj majetek.
Vedle pastevectví bylo však rozvinuto jen domácí řemeslo,sloužící vlastní potřebě,z menší části pak pro naturální směnu.Kočovná společnost není autarkní,je odkázána na směnu a styky s usedlíky žijícími v oázách a ve městech.Protože i tito usedlíci byli původně beduíni,existovali mezi městy a pouští rozmanité vztahy,od pokrevních přes hospodářské až k politickým.V době těsně před vznikem islámu probíhaly v západní Arábii různé procesy usazování kočovníků a opětné beduinizace usedlíků,jejichž příčiny nejsou ještě zcela objasněny.
Podmínky hospodářské činnosti ovlivnili i společenskou organizaci kočovníků,kteří se musí řídit přesnými migračními cykly v závislosti na ročním období a stavu vody a pastvin;ne jaře se musí beduíni rozdělit na malé skupinky rozptýlit,aby nalezli dostatek pastvin pro svá stáda,zatímco v jiných obdobích mohou žít ve větších soustředěních.Avšak nebezpečí nepřátelských nájezdů nutí žít malé skupiny poměrně blízko sebe na vymezeném území.Základní jednotkou byl proto rod,několik rodů vytvářelo klan;sdružení klanů,které se domnívaly,že mají společný původ tvořilo kmen.Vyšší formou byl kmenový svaz,který však vznikal jen za nějakým specifickým účelem a po jeho splnění se obvykle rozpadal.Solidarita a vědomí sounáležitosti však málokdy přesahovaly klan.
V této kmenové organizaci nebylo oficiální hlavy nebo dokonce hierarchie.Vůdce kmene (sajjid) byl vždy volen a dosahoval svého postavení jen díky svým osobním schopnostem,zejména vojenským a politickým,avšak i svou štědrostí a pohotinstvím.I když tato hodnost nebyla dědičná,stávalo se často,že po náčelníkovi nastupoval jeho schopný syn.V oblastech,které byly ve styku se sousedními mocnostmi,Byzancí a Persií,vznikly nárazníkové státy z větších kmenů nebo kmenových svazů a zde se vytvořila již určitá rodová šlechta,jejíž moc a autorita byla potvrzena v rodové linii byzantskou či perskou vládou.Takovými státy bylo království Lachmovců v Híře na pomezí Iráku,Ghassánovců v Jordánsku a království Kindů ve střední Arábii,nárazníkový stát pro jihoarabské říše.Všechny tyto státy byly v době před Muhammadovým vystoupením oslabeny nebo zanikly;neměli proto žádný vliv na vznik islámského státu ani po praktické,ani po teoretické stránce.
Volný život beduínů,hraničí s anarchií,podléhal však určitým nepsaným zákonům,jež byly v drsných a přírodních a společenských podmínkách nezbytné k zachování života a sociální rovnováhy.Na prvním místě stála soudružnost rodů a klanů a vzájemná loajalita a ochrana všech jejich členů;v Arábii mohl jedinec existovat pouze v rámci kolektivu,který mu skýtal záruku bezpečnosti a pomoci,ocitl-li se v nepříznivých poměrech.Člověk vyloučený z jakýchkoli důvodů ze svého rodu či klanu se stával psancem a byl vydán na pospas osudu,pokud se nepřidružil k jinému kmeni,v němž ovšem už nikdy neměl plná práva a stál na sociálně nižším stupni.Pokrevní příbuzenství,ať už skutečné nebo fiktivní,bylo úzce spjato se zákonem krevní msty v tom smyslu,že nejen skutečný pachatel byl vystaven jejím následkům,nýbrž všichni členové jeho klanu,někdy i celého kmene.Zákon krevní msty byl významným regulátorem a měl pozitivní hodnotu v tom,že se Arabové pokud možno vyhíbali prolévání krve,aby tak nepřivodili rozpoutání vlny represálií na svůj kmen či klan.Ačkoliv loupežná přepadávání stád sousedních kmenů byla na denním pořádku a nebyla považována za nic nečestného či nezákoného,jen málokdy při nich docházelo k zabití,neboť vždy šlo o kořist a nikoliv o oslabení lidského potnciálu protivníka.Na druhé straně však,jekmile byla jednou krev prolita,dosahovala krevní msta stále širších a širších rozměrů,které činily nejistým život celých klanů a kmenů a často přerostly v otevřenou válku.Určitým zmírněním tvrdosti krevní msty byla možnost výkupu tím,že rod viníka zaplatil příbuzným oběti určitý počet velbloudů;avšak mnohé kmeny,zejména silnější,pokládaly takovýto postup za neslučitelný se ctí a jen málokdy na něj přistupovaly,zvláště jednalo-li se o významného člena kmene.
Uvitř kmene existovala naprostá rovnost všech svobodných mužů;bylo pokládáno za samozřejmou povinnost pomáhat těm členům,kteří se ocitli v tísni nebo v chudobě.Vysoce bylo též ohodnoceno pohostinství,ochrana cizinců,kteří požádali o asyl,i ochrana svěřeného majetku.Spojenecké závazky a různé smlouvy mezi jednotlivci i kmeny byly posvátné, a byť i nebylo žádné vnější moci,které by si jejich dodržování vynucovala,obava ze ztráty cti v očích ostatních kmenů byla účinným motivem.V tomto směru hrálo veřejné mínění ve staré Arábii velmi významnou úlohu.Jeho mluvčími byli básníci,kteří dovedli kousavou ironií pranýřovat každé porušení kodexu cti a morálky;jízlivá báseň se rozlétla s neuvěřitelnou rychlostí po celém poloostrově a postižený kmen se stal terčem opovržení a posměšků.
Přestože byli Arabové roztříštěni na několik desítek kmenů,mnohdy vzájemně nepřátelských ,existovalo zde určité vědomí národní sounáležitosti,jež se projevovalo navenek v rozlišování na Araby a na cizince.Jeho nejzřetelnějším výrazem byl společný jazyk,který se sice dělil na několik dialektů,ale v každé podobě byl snadno srozumitelný všem Arabům;vedle dialektů ještě existoval jakýsi nadkmenový jazyk básníků,pokládaný tehdy i později za vrchol dokonalosti.Dalším pojetím byly každoroční pouti na 'Arafát v Mekce a s tím spojené trhy v 'Ukázu,kde se setkávali příslušníci všech arabských kmenů.V měsících,kdy se konaly poutní obřady a trhy,nesmělo docházet k přepadům ani k bojům a tyto měsíce byly pokládány za posvátné;ze staré doby je jen velmi málo dokladů,že by je byli Arabové porušili.

Sedící písař

25. února 2008 v 18:29 | Dominika Vaněčková |  Mumifikace, lékařství, magie
Sedící písař
Tato socha,objevená během nesoustavných vykopávek prováděných v Sakkáře v 19.století,náleží mezi největší díla egyptského sochařství všech dob.I když se nedochoval žádný nápis,který by pomohl určit její identitu,vede nás výjimečná kvalita tohoto díla,jehož barvy jsou původní ,k domněnce,že portrétovaný muž byl důležitou osobností.Na společenské pyramidě zaujímali písaři,jakožto nositelé všech technik písma,vysoké postavení,podobně jako egyptští kněží a válečníci.Nad nimi stál už jen faraón-bůh.Nejstarší sochy v pozici "písaře" portrétují osoby s vysokými politickými funkcemi.
Popis
Oči,dva horské křišťály v měděné obrubě,propůjčují pohledu písaře vzrušující živost,podtrženou inteligentní fyziognomií tváře.Celá přísně frontální figura je vytvořena s mimořádnou pečlivostí a realismem.
materiál:malovaný vápenec,horský křišťál
rozměry: 53x44x33

Symboly starého Egypta

25. února 2008 v 18:27 | Dominika Vaněčková |  Mumifikace, lékařství, magie
  • Staroegyptská historie je plná symboliky, přirovnání i konkrétních symbolů. Některé symboly se dodnes používají a stávají se suvenýrem z Egyta, např. ve vormě šperků. Nejrůznějších symbolů bylo v Egyptě velmi mnoho, tohle jsou nejznámější z nich:
ankh.jpg (3661 bytes)Ankh - "klíč života"
Symbol věčného života. Často zobrazován v rukou faraónů a bohů, při požehnávání někomu apod.
horovooko.jpg (4615 bytes)Horovo oko
O oko přišel bůh Horus v boji se Sethem. Symbol ochrany, vítězství apod.
peromaat.jpg (3529 bytes)Pero bohyně Maat
Maat představuje pravdu, spravedlnost, morálku, vyváženost světa. Její pero je toho symbolem.
kobra.jpg (4197 bytes)Uraeus - kobra
Symbol ochrany. Uraeus byl umisťován na čelenku faraónů, nad vchody do budov apod. Také symbol královské moci.
scarab.jpg (4966 bytes)Scarabeus
Scarabové při válení své "koule" představovali pro egypťany pohyb slunce na obloze. Také přikládán na hruď mumiím na ochranu v podsvětí.

Vražda Tutanchamona objasněna

24. února 2008 v 20:34 | Dominika Vaněčková |  Faraoni a královny

Vražda Tutanchamona objasněna
Stopy zaváté v poušti

Bylo mu teprve osm let, když mu zemřel otec a on se stal vládcem. Nemilovaným vládcem, neboť byl synem otce, který zavrhl staré bohy a nastolil vládu boha jediného - Atona. Tutanchaton se však brzy po svém nástupu na trůn otcova boha veřejně zřekl, změnil své jméno a stal se z něj Tutanchamón.
Bylo mu teprve osm let, když mu zemřel otec a on se stal vládcem. Nemilovaným vládcem, neboť byl synem otce, který zavrhl staré bohy a nastolil vládu boha jediného - Atona. Tutanchaton se však brzy po svém nástupu na trůn otcova boha veřejně zřekl, změnil své jméno a stal se z něj Tutanchamón.
FotoPřesto byl mladičký faraon o deset let později mrtev... Ale pak se stal nesmrtelným. Nesmrtelnost mu nezajistilo ani jeho mládí, ani náboženské reformy, které za svého života uskutečnil, nýbrž to, že jeho hrobka byla první, kterou archeologové nalezli nevyloupenou. Masku, tvář mladého faraona vypodobněnou na zlatém sarkofágu, dnes zná celý svět. Jak však Tutanchamón žil, jak a proč zemřel v tak nízkém věku, to jsou otázky, na které se archeologové snažili najít odpověď po celá desetiletí. Dnes už možná odpověď známe. Dva američtí detektivové, Mike King a Greg Cooper, se vydali po stopách tři tisíce let staré vraždy. Aby ji objasnili, museli se zabývat osobou oběti. Tedy Tutanchamónem a jeho životem před smrtí, lidmi, se kterými se stýkal, i tím, jak se tito lidé chovali po jeho smrti. Zahájili prostě detektivní pátrání, jak má být, včetně důkladného vyšetření mrtvoly a zkoumání stop na místě činu.
PODEZŘELÁ SMRT
Už objevitelé Tutanchamónovy hrobky měli podezření, že mladičký panovník nezemřel přirozenou smrtí. Třebaže jeho hrobka obsahovala obvyklou bohatou pohřební výbavu, vlastní obřady spojené s mumifikováním panovníkova těla byly podle všech vnějších známek odbyté, zdálo se, že faraon byl pohřben značně narychlo. Jako by se někdo snažil rychlým pohřbem něco zakrýt. Ve třicátých letech minulého století však badatelé nepřišli na nic podezřelého. Mumie byla navíc rozdělena na několik částí - nedala se totiž vyjmout ze sarkofágu, do něhož byla doslova vlepena balzamovací pryskyřicí. Archeologové proto museli mumii z rakve prakticky vysekat, přičemž ji rozdělili a oddělili i hlavu. Tento způsob zacházení s mrtvolou samozřejmě zničil všechny případné stopy. Pomohly až moderní přístroje. Na rentgenu hlavy se v týlní oblasti objevila tmavá sraženina - jako by se tu srazila krev po úderu do zátylku. A naopak na protilehlé straně, v blízkosti očnic a čelní kosti, byl v lebeční dutině dobře patrný úlomek kosti. Právě takový, jaký by se mohl při silném úderu do týla odlomit z očnice nárazem mozku do čelní kosti. Všechno tedy ukazovalo na to, že faraon zemřel po prudkém úderu do týla. To však ještě neznamená, že šlo nutně o vraždu, stejně tak to mohla být nehoda.
FARAONOVI NEJBLIŽŠÍ
Detektivové se proto zaměřili na lidi, kteří žili ve faraonově nejbližším okolí. Právě oni mohli mít důvody, ale i příležitost ho zabít. V případě Tutanchamóna navíc někdo zvenčí téměř nepřicházel v úvahu - královský palác, v němž žil, byl doslova pevností, do které nemohl proniknout nikdo nepovolaný. Ze všeho nejdříve prověřili osobu, která měla k vládci nejblíže: jeho manželku. Tutanchamóna oženili velmi brzy, již v jeho devíti letech. Za ženu mu dali jeho nevlastní sestru, třináctiletou Anchesenamon. Obě děti si byly velmi blízké, Anchesenamon se o svého mladšího nevlastního bratra starala už od malička. Příležitost k vraždě určitě měla a po faraonově smrti by navíc vládla ona. Jak se později ukázalo, měla ještě jeden motiv, daleko silnější. Nemohla totiž mít s Tutanchamónem potomky. V hrobce se našly dvě mumie nedonošených dětí, které podle genetiků nepochybně náležely jim. Obě holčičky však měly těžké vrozené vady. Stejné, jakými trpěl i faraon. Ale Anchesenamon podle všech známek a nezvratných důkazů nalezených v hrobce svého muže skutečně milovala a ochraňovala ho. Současní psychologové vylučují, že by byla vražedkyní.
TŘI RÁDCI, TŘI VLÁDCI
Mladičký nezkušený faraon nemohl vládnout samostatně, vedli ho tři zkušení dospělí muži, kteří tak ve skutečnosti vládli za něj. Maya - hlavní pokladník, Haremheb - velitel armády a Aje - první ministr. Ten zastával současně i jakousi roli otce a vychovatele chlapeckého krále. Zavraždil nakonec Tutanchamóna některý z nich? Všechno tomu nasvědčuje, nikdo jiný k tomu neměl příležitost a vlastně ani důvod. Detektivové pečlivě prozkoumali životy těchto tří vysoce postavených mužů. Bylo zřejmé, že Maya, strážce královského pokladu, během prvních let Tutanchamónova panování značně zbohatl - rozhodoval o majetku celé země. Ale jeho následné činy svědčily o tom, že byl králi věrný i po smrti: věděl, kde je pohřben, a tak zničil všechny záznamy o umístění hrobky, dál se staral o královský poklad... Je nepravděpodobné, že by vraždil. Haremheb byl nesmírně ctižádostivý, a navíc jako hlavní vojevůdce i velmi mocný. Kromě toho měl i silný motiv, po Tutanchamónově smrti se sám měl stát faraonem. Ale Haremheb byl podle všech dochovaných záznamů také veliký patriot, miloval Egypt a bránil ho před všemi nepřáteli zvenčí a nepřál si žádné změny ve vládě či vládním systému. Každá taková změna totiž znamenala méně peněz pro vojsko a tím i jeho oslabení. Ne, Haremheb určitě mladého faraona nezabil, přestože k tomu měl příležitost i motiv, usoudili oba detektivové.
VRAH SE NAKONEC PŘIZNAL
Třetí faraonův rádce, Aje, byl Tutanchamónovi nejbližší. Staral se o něj a zároveň za něj vládl. Když faraon dospěl, Aje začal ztrácet svou moc. Byl však knězem a nepocházel z královské krve, nemohl se proto stát faraonovým nástupcem. Přesto pro něj cesta existovala - pokud by si vzal vdovu po králi, stal by se jeho nástupcem. A jak se zdá, Aje skutečně Anchesenamon po Tutanchamónově smrti k sňatku donutil. Mimo to si přivlastnil původní faraonovu hrobku - Tutanchamón byl pohřben jinde, než si sám přál. V hrobce, kterou si nechal vybudovat ještě za svého života, byl pohřben jeho první ministr. Své vypověděly i nástěnné fresky: ty v pohřebních komorách nesmějí lhát - a Aje na nich vykonává obřady, jaké přísluší jen faraonovu nástupci. Poslední objev pak podezření detektivů potvrdil - v samotné hrobce, v níž byl Aje pohřben, se nečekaně objevuje lovecká scéna, jaká se v královských hrobkách nikdy nenachází a jaká se naopak běžně objevuje v hrobkách níže postavených neurozených lidí. Zdá se, že je to jakési přiznání bohům v hodině smrti, Aje tímto doznává, že nebyl urozené krve a že se vlády zmocnil neprávem. Detektivové mohli případ starý tři tisíce let uzavřít - královrahem byl Aje, unikl však přes propast času nepotrestán.
NEJSLAVNĚJŠÍ HROBKA
Tutanchamón vládl v Egyptě v letech 1347-1338 př. n. l. Vchod do jeho hrobky byl objeven v roce 1922 a v únoru následujícího roku byla otevřena poslední pohřební komora, místnost, ve které byl mimo jiné uložen i sarkofág s faraonovou mumií. O objev se zasloužil lord Carnarvon, který vykopávky financoval, a archeolog Howard Carter.
NEMOCNÝ KRÁL
Některé fresky znázorňují Tutanchamóna opírajícího se o hůl. Také v hrobce bylo nalezeno neobvyklé množství hůlek, zjevně opotřebovaných častým používáním. Rentgenové vyšetření faraonovy lebky a páteře prozradilo důvod - faraon trpěl těžkou vrozenou vadou páteře. Měl srostlé krční obratle, takže nemohl pohybovat hlavou. Když se např. chtěl podívat do strany, musel otočit celým trupem. O to byl zranitelnější a úder do týla nemusel být nijak silný. K zavraždění by dokonce postačilo přivodit králi pád naznak

Tvář krále Tutanchamona

24. února 2008 v 20:33 | Dominika Vaněčková |  Novinky
Tvář krále Tutanchamona
Zahi Hawáss, generální tajemník egyptské Nejvyšší rady pro památky, oznámil výsledky dlouho očekávaného průzkumu nejslavnější mumie světa - krále Tutanchamona. Tvář krále. Vytvořeno CT fy Siemens AG © Nejvyšší rady pro památky, Egypt, a National Geographic Magazine - červen 2005 CT snímky poskytují přesná data pro dosud nejvěrnější rekonstrukci slavného mladého faraóna z Egypta.
Náš časopis pod vedením Zahi Hawásse, generálního tajemníka egyptské Nejvyšší rady pro památky, provedl rekonstrukci hlavy krále Tutanchamona. Využil přitom snímky mumie pořízené v lednu 2005 přístrojem CT v rámci víceletého projektu Egyptská mumie. Rozsáhlou reportář o rekonstrukci si přečtete v červnovém čísle NG.
Během příprav Hawáss odstranil měkkou výplň kolem mumie a odhalil tak ostatky krále. "Šokovalo mě, když jsem uviděl jeho tvář," říká Hawáss. "Srdce mi bušilo a nemohl jsem ani promluvit."
O pár chvil později odnesli dělníci mumii - pořád ještě v prosté dřevěné truhle, do níž ji před několika desítkami let uložil britský archeolog Howard Carter - do přívěsu zaparkovaného u vchodu do hrobky. Tam jej CT přístroj v průřezu naskenoval od hlavy k patě a vytvořil tak 1 700 digitálních skenů.
Poté, co byl pořízen záznam celého těla, začali odborníci z oblasti radiologie, soudní medicíny a anatomie prozkoumávat tajemství, která hrobka tak dlouho chránila: tvář Tutanchamonovy zlaté pohřební masky je sice známá, až dosud ale nikdo nevěděl, jak ve skutečnosti král vypadal v den svojí smrti.
Rekonstrukce se účastnili i špičkoví soudní lékaři a antropologové. National Geographic pověřil projektem dvě pracovní skupiny - jednu francouzskou a druhou americkou. Smyslem toho, že na projektu nezávisle na sobě pracovaly dva týmy, bylo zajištění maximální přesnosti rekonstrukce. Francouzskému týmu bylo řečeno, že zkoumané ostatky patří králi Tutanchamonovi. Americký tým žádné informace o identitě nedostal a pracoval tudíž "naslepo".
Rekonstrukce francouzského týmu
Kliknutím fotografii zvětšíte.Kliknutím fotografii zvětšíte.

Jak přišla nová Tutanchamonova tvář na svět?
Za použití CT dat byl vytvořen model lebky. Ten byl předán francouzskému soudnímu antropologovi, který podle lebky určil, že patřila osobě mužského pohlaví ve věku 18 až 20 let, s kavkazskými rysy. Označení "člověk kavkazského typu" zahrnuje velkou skupinu lidí žijících v Evropě, Severní Americe, severní Africe, na Blízkém východě a v Indii.
Z údajů CT určila francouzská pracovní skupina také základní míry a rysy obličeje. Například velikost úzkého nosního otvoru jim pomohla stanovit rozmezí velikosti Tutanchamonova nosu. Další údaje jim posloužily ke zjištění místa, kde měl král ústa a ustupující bradu. Podobně dokázali na základě údajů vypočítat sílu pokožky Tutanchamonovy tváře.
Tato "mapa" lebky pak dále putovala k jedné z nejpřednějších světových sochařek specializujících se na antropologii Elizabeth Daynèsové z Paříže. Jejím úkolem bylo spojit poznatky vědy s uměleckou dovedností a vytvořit co nejpřesnější tvář Tutanchamona, která by vypadala jako živá. Daynèsová využila předchozí závěry týmu a z hlíny vymodelovala na plastovém modelu lebky její zevnějšek tak, aby měl lidskou podobu. Dokonale přesně zformovala nos a ústa a také tvar a velikost Tutanchamonových uší.
Nakonec vyrobila Daynèsová sádrovou formu této hliněné sochy a vytvořila silikonový odlitek tělového odstínu. Věnovala přitom pozornost i těm nejmenším detailům, zcela dokonale umístila skleněné oči a každý vlas implantovala s chirurgickou přesností. Při rozhodnutí o odstínu pleti, který mohl být různý, od velmi tmavého až po velmi světlý, vycházela z průměrného tónu kůže současného Egypťana. Aby král vypadal jako za svého života, dodala mu řasy, oční líčení známé jako "černidlo" a ozdobila ho šperky.
Rekonstrukce amerického týmu
Kliknutím fotografii zvětšíte.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Jak podobu krále Tutanchamóna ověřit?
Aby bylo možno potvrdit práci francouzských specialistů, poskytl National Geographic data pořízená CT ještě druhému týmu - ovšem aniž by lidem z této skupiny sdělil, koho vlastně oživují. Mimořádná profesorka antropologie z Newyorské univerzity Susan Antónová během svojí práce "naslepo" prozkoumala CT údaje a ihned popsala tajemnou osobu jako muže ve věku 18 až 19 let, afrického, pravděpodobně severoafrického původu. Vše stanovila neuvěřitelně přesně. S využitím těchto informací vytvořil výtvarník Michael Anderson z muzea Yale Peabody vlastní podobiznu této tajemné osoby a odlil ji do sádry.
Rekonstrukce egyptského týmu:
Kliknutím fotografii zvětšíte.
Rekonstrukce egyptského týmu. Kliknutím fotografii zvětšíte.
Navzdory spolehlivým vědeckým informacím není možné s jistotou určit celkovou podobu krále Tutanchamona. Nedá se kupříkladu zjistit, jaký měla tvar špička jeho nosu, uši ani barva očí a pokožky, protože tyto rysy nejsou dány tvarem a proporcemi lebky.
Rekonstrukce bude součástí putovní americké výstavy "Tutanchamon a zlatý věk faraónů", která bude zahájena 16. června v Krajském muzeu v Los Angeles.

Tady vznikaly mumie

24. února 2008 v 20:31 | Dominika Vaněčková |  Objevy, nové poznatky

Tady vznikaly mumie

Egyptské Údolí králů vydalo další ze svých tajemství. Byla jím místnost s pěti sarkofágy a keramickými nádobami, která byla ukrytá pouhých pět metrů od hrobky faraona Tutanchamona. Archeologové z univerzity v Memphisu komnatu objevili vlastně náhodou. Ve skutečnosti zkoumali místo posledního odpočinku faraona 19. dynastie Amenmesse. Při běžných výkopových pracích odstranili mezi Tutanchamonovou a Amenmessovou hrobkou zbytky dělnických chatrčí z období vlády 19. dynastie a pod nimi narazili na šestimetrovou šachtu, která vedla do podzemí. Na jejím dně objevili vchod zakrytý kameny.
Po odkrytí malého otvoru spatřili pět sarkofágů ze zčernalého dřeva ve tvaru lidského těla. Napočítali také dvacet hliněných nádob s faraonskými pečetěmi. Vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o hrobku, v pořadí šedesátou třetí, kterou se archeologům podařilo v Údolí králů najít. V této lokalitě na západním břehu Nilu u Luxoru se podařilo hrob s mumiemi nalézt naposledy v roce 1922, kdy tu anglický archeolog Howard Carter objevil téměř nedotčenou hrobku faraona Tutanchamona. Zachovalé barevné pohřební masky na sarkofázích navíc dávaly naději, že tu spočívají mumie příslušníků egyptské šlechty z pozdního období 18. dynastie, která vládla v letech 1567 až 1320 př.n.l., kdy moc egyptské Nové říše dosahovala svého vrcholu.
Samotná komnata však vyvolávala otázky. Její skromný rozměr čtyři krát čtyři metry, strohé zdi bez výzdoby a fakt, že tu nebyly žádné cennosti, na důstojnou hrobku rozhodně nevypadaly. Zdálo se, že sem byly předměty uloženy narychlo. Archeologové proto dospěli k názoru, že se patrně jedná o úkryt, do kterého byly mumie přemístěny z původních hrobů kvůli vykradačům.
Zahi Hawas se domníval, že staří Egypťané začali od konce Nového království vybírat mumie z hrobek a ukrývat je a tato komnata že je toho důkazem. Tato teorie však vydržela jen do otevření sarkofágů. Místo mumií v nich totiž archeologové našli jen keramické střepy, zbytky látek a materiálu pro mumifikaci. Také v deseti nádobách, které otevřeli, byly místo potravin chemikálie používané k balzamování těl.

Fotky z Egyptských zapomenutých památek

24. února 2008 v 20:30 | Dominika Vaněčková

Fotky egyptských zapomenutých památek

Staroegyptská civilizace je proslulá nádherou svých památek. Kromě pyramid a sfingy obdivujeme po staletí reliéfy, sochy i šperky egyptských panovníků.

Náš fotograf navštívil Muzeum egyptských památek v Káhiře, abychom vám mohli nejzajímavější exponáty přiblížit alespoň na fotografiích.

Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt


Pohled na Abúsírské pohřebiště od východu, od rozvalin údolního chrámu panovníka Sahurea. V pozadí vlevo: pyramidy Neferirkarea a Niuserrea.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt


Pohled na nejvyšší z egyptských pyramid, Chufuovu pyramidu v Gíze.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt


Velká sfinga, strážce královského pohřebiště v Gíze. V pozadí pyramida panovníků Rachefa (vpravo) se zbytky obložení vnějších stěn a Menkaurea.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt


Detail výzdoby vnějších stěn tzv. jižní hrobky v komplexu Džoserovy pyramidy v Sakkáře.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt


Pohled na komplex Džoserovy pyramidy v Sakkáře z jeho jihovýchodního rohu (od vstupu do komplexu).
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt


"Stálý beduínský tábor" nedaleko od pyramidového komplexu v Gíze.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře.


Detail víka kanopy faraona Pasbachaenniuta I, které má podobu paviána. Pavián byl posvátným zvířetem boha Hapiho, jednoho ze čtyř synů Horových, který ochraňoval plíce zemřelého faraona.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře, expozice "Zapomenuté poklady".


Drobné vápencové rakve s pozlacenými rejsky na víku. Rejsek byl považován za posvátné zvíře boha Chentiirteje, který symbolizoval cyklické vítězství dne nad nocí.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt


Královské pohřebiště v Abúsíru. Pohled na výzkum "dvojité pyramidy" s označením L XXV; v popředí pyramida L XXIV.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt


Abúsír - šachtová hrobka kněze Iufaa. Detail výzdoby stěn pohřební komory.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře, výstava "Zapomenuté poklady".


Náhrdelník se zlatými přívěsky. Římská doba.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře


Detail reliéfní výzdoby.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře, výstava "Zapomenuté poklady"


Zdobená antropoidní rakev ženy; 22. dynastie, Údolí králů.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře


Detail vyobrazení šakalího boha Anupa na ploché schráně. Anup byl považován za strážce pohřebiště a mrtvých, byl spojován také s balzamováním.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře


Detail reliéfní výzdoby.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře


Detail výzdoby jedné z dřevěných, pozlacených schrán, které obklopovaly sarkofág faraona Tutanchamona. Schránu ochraňují čtyři bohyně s rozepjatými pažemi, Eset, Nebthet, Selket a Neit.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře


Detail pektorálu s vyobrazením sokolího boha.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře


Detail náramku královny Veret, matky faraona Senusreta III. Náramek je vyroben z korálků ze zlata, karneolu, tyrkysu a lapisu lazuli.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře.


Detail zlatého náhrdelníku královny Ahhotepy, matky faraona Ahmose I.
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře


Fajánsová soška boha Bese, který byl považován za mnohostranného ochránce (při porodu, v noci, proti uštknutí atp.).
Kliknutím fotografii zvětšíte.

Egypt
Egyptské muzeum v Káhiře


Ostrakon, na kterém si starověký umělec načrtl různá zvířátka. Některá z nich jsou provedena s pozoruhodnými detaily.

Tutanchamon byl na CT

24. února 2008 v 20:29 | Dominika Vaněčková |  Novinky
Tutanchamon byl na CT
Během předvčerejší temné noci vyzdvihli vědci v egyptském Luxoru ze sarkofágu mumii faraona Tutanchamona a podrobili počítačové tomografii. Stalo se tak poprvé v historii zkoumání těchto ostatků.

Zahi Hawáss nad 3 300 let starou mumií Tutanchamona během vyšetření na CT. Foto: Kenneth Garrett, National Geographic Society Pomocí nejmodernějších vyšetřovacích metod chtějí odborníci zjistit přesný věk faraona, který podle dobových záznamů nastoupil na trůn jako osmiletý a vládl údajně deset let (1319-1309 před n.l.) Vědci by se taktéž rádi dozvěděli, jestli mladý panovník zemřel v důsledku nehody nebo byl zavražděn.
Večer bylo v Údolí králů rušno. Davem zvědavců, kteří se ve středu večer sešli u Tutanchamonovy hrobky, se přehnala vlna vzrušení a strachu. Ve chvíli, kdy tělesné pozůstatky faraóna přenášeli z jeho hrobu do místnosti s počítačovým tomografem, se spustila prudká písečná bouře a začalo pršet, což je v Horním Egyptě zřídkavé. Někteří z přítomných s obavami utrousili, že jde o projev legendární faraonovy klatby.
Legenda o Tutanchamonově klatbě vznikla ve dvacátých letech 20. století, kdy několik spolupracovníků Brita Howarda Cartera, kteří se bezprostředně zúčastnili vykopávek v Údolí králů, zemřeli za záhadných okolností krátce po otevření faraonova hrobu. Mnozí tehdy uvěřili tomu, že jde o pomstu panovníka za narušení jeho posmrtného klidu. Až později se zjistilo, že příčinou předčasného umrtí Carterových spolupracovníků byla nebezpečná plíseň.
Ředitel egyptského památkového úřadu Zahi Hawáss v Káhiře prohlásil, že faraonova mumie je silně poškozená, mimo jiné také proto, že Carter z ní odstraňoval zlaté ozdoby neodborným a surovým způsobem. Dobře zachovalá zůstala jen panovníkova hlava.
Vyšetření počítačovou tomografií se uskutečnilo v nočních hodinách, jelikož se vědci snažili vyhnout velkému množství zvědavců. V průběhu 15 minut nasnímal počítač z tělesných pozůstatků panovníka 1700 záběrů.
Výsledky tomografie, která se po protestech archeologů i obyvatel Luxoru neuskutečnila v Káhiře, ale přímo v Údolí králů, by měly být zveřejněny asi během tří týdnů. Hawás zdůraznil, že nedovolí, aby se z faraónovy mumie odebrali vzorky tkanin na výzkum DNA. Taktéž trval na tom, aby panovníkova mumie byla po krátkém "výletě" co nejdříve opět uložena do sarkofágu v pohřební komoře.
Dovnitř sarkofágu nově vědci vložili přístroj, který má zabezpečit, že Tutanchamonovy tělesné pozůstatky budou v budoucnosti odpočívat při ideální teplotě a vlhkosti vzduchu. Tutanchamonova pohřební výbava patří k největším skvostům Egyptského muzea v Káhiře.

Ve stínu pyramid

24. února 2008 v 20:28 | Dominika Vaněčková |  Památky, hrobky, stavby
Ve stínu pyramid
Z hlubin Sahary se řítí lavina žluté mlhy: začíná chamsín, písečná bouře. Vítr žene pouští barevné plastové tašky a láhve, které sebral na obřím káhirském smetišti. K nohám mi přivál kus černého pytle na odpadky. Zvedám ho a pod ním vidím tady snad všudypřítomné hliněné mističky, na které dávní Egypťané ukládali obětiny pro své mrtvé. Ptám se sám sebe - jsou staré tři, nebo pět tisíc let? U nás by byly muzeálním exponátem, tady na pláních Abúsíru se podobných misek válí tolik, že po nich dělníci na vykopávkách šlapou.
"Pojďte do stanu na čaj!" překřikuje vítr Ahmad el-Kerétí (podle horno-egyptské vesnice El-Kerét). Hlavu má ovinutou šátkem, takže z obličeje vidím jen přimhouřené oči. S větrem v zádech pomalu přecházíme do stanu. Pořád mám v ruce mističku. "Ukažte? Může mít tak čtyři tisíce let," odhaduje Ahmad drobný hliněný předmět, který vzápětí háže na zem. "Takových jsou tu snad miliony. To víte - Kuvajt má naftu, Egypt zas hroby!" zubí se a nalévá do sklenky horký přeslazený čaj. "Předkové nám zanechali úžasný poklad. Nafta jednou dojde, ale hrobky se budou objevovat pořád nové a nové."
Ahmad je "reis" tedy předák dělníků, které si čeští egyptologové najímají na vykopávky; někdy jich bývá až sedmdesát. Ve svém oboru je Ahmad kapacita. Není divu - povolání reise se v rodině Kerétiů dědí po generace. Stejně tak práce pro egyptology ze vzdáleného města Praha, jehož zarámovaná fotografie visí u Ahmada doma na stěně.
Počátky výzkumů
Neferefreova pyramida (pol. 3. tisíciletí př. n. l.) Zádušní komplex panovníka Neferefrea se stal pro egyptology v letech 1980 až 1998 zlatým dolem. Po předčasné smrti vládce byla totiž přerušena stavba pyramidy, ale u její východní stěny vznikl nevelký zádušní chrám, kde se po 150 let udržoval panovníkův kult. Chrám byl později rozšířen stavbami ze sušených cihel. A především v těchto objektech se skrývaly nejen překrásné faraonovy sochy z rozmanitých druhů kamene, nejstarší a nejrozsáhlejší soubor fritových a fajánsových tabulek s nápisy a zobrazeními faraona a egyptských božstev, početný soubor dokonale opracovaných kamenných kultovních nádob, ale především nejstarší v Egyptě dosud objevený chrámový papyrový archiv. A tak nedostavěná Neferefreova pyramida v jistém smyslu zastínila mnohem slavnější pyramidy v Gíze.
Pro odborný svět je česká egyptologická škola stejný pojem jako třeba plzeňské pivo. Tajemná země na Nilu začala lákat naše vědce nedlouho poté, co její památky pro svět objevila Napoleonova výprava. Už počátkem 19. století jsme měli skvělého egyptologa Jana Kmínka-Szedlo, který však musel z politických důvodů emigrovat a nakonec udělal vědeckou kariéru v Itálii. Po něm přišla další slavná jména - profesoři František Lexa, Jaroslav Černý a Zbyněk Žába, dnes především profesor Miroslav Verner.
Ke skutečnému průlomu v české egyptologii však pomohla i trochu náhoda. Když se koncem 50. let minulého století stavěla Asuánská přehrada, bylo také Československo vyzváno, aby pomohlo zachránit památky na zaplavovaném území Núbie. Násirův režim však dolary neměl - tak na Nil poslal katamarán Sadik en-Núba (Přítel Núbie) a jako posádku naše vědce.
Objev roku v Abúsíru
Cvičené oko archeologa prý poránu v modravém úsvitu přesně rozezná desítky a možná stovky téměř nepostřehnutelných obrysů hrobek, ukrytých pod návějemi písku. Podle starých záznamů by tu mohly být další královské hroby, chrámy, šachtové hrobky, podzemní katakomby s hroby posvátných zvířat a mnohé další. Egyptologové však neradi odkrývají karty. Kolik procent bohatství české koncese už bylo odhaleno? Jeden hádal, že dvě, další zas patnáct procent.
Jejich práce Egypťany natolik nadchla, že Čechoslovákům poskytli koncesi na výzkum hrobky vezíra Ptahšepsese z 5. dynastie v Abúsíru u Káhiry. Později, v roce 1976, se podařilo získat koncesi na výzkum velké části Abúsíru o rozloze asi dva kilometry čtvereční. Podobných koncesí pro stálé expedice bylo v Egyptě vydáno velmi málo (působí tu přitom přes 300 různých expedic, třeba i z Polska či Rakouska); a česká koncese u Káhiry je největší.
Už výběr místa výzkumů prozrazuje schopnosti profesorů Zbyňka Žáby a Miroslava Vernera, kteří původní koncesi i její další rozšíření dojednávali. Pláně u Abúsíru totiž počátkem 20. století prozkoumala německá expedice a panovalo přesvědčení, že se zde už nic mimořádného neskrývá.
Jak však ukázalo 42 let práce našich egyptologů, byl to omyl. Vždyť se tady loni našla nevykradená hrobka kněze Iufaa - teprve po více než půlstoletí druhá svého druhu v Egyptě. Ne nadarmo americký časopis Time prohlásil odkrytí této hrobky za "objev roku". Objevů však byla celá řada: hrobka vezíra Ptahšepsese, pyramidový komplex královny Chentkaus II., hrobky princezen Chekeretnebtej a Hedžetnebu či pohřebiště příbuzných faraona Džedkarea Isesiho. Svět si již zvykl, že Češi každý rok nebo dva něco zajímavého najdou.
Pyramidy faraona Neferefrea
Papyry objevené v severních skladech zádušního komplexu faraona Neferefrea z období Staré říše patří k vůbec nejcennějším nálezům - alespoň podle egyptologů. Staly se zdrojem informací nejen o každodenním provozu chrámu, ale zmiňují se i o dalších významných stavbách na abúsírské nekropoli - o palácích, svatyních, dílnách a dalších objektech, které na své objevení teprve čekají.
"Za nejvýznamnější archeologický nález naší expedice v Egyptě ovšem považuji objev pyramidového komplexu faraona 5. dynastie Neferefrea," říká Verner. V průběhu řady výkopových sezon se egyptologům podařilo odkrýt jedinečnou architekturu Neferefreovy nedokončené pyramidy i k ní přiléhajícího obrovského chrámu. Obě stavby měly v důsledku panovníkovy předčasné smrti zcela ojedinělý stavební plán. "Pohřební komora byla vyloupena zloději již ve starověku - přesto jsme zde nalezli zlomky faraonovy mumie a zbytky kdysi skvostné pohřební výbavy."
Odkrytí 4500 let staré hrobky kněze Intiho předcházely čtyři roky dramatického utajování její existence. Při výkopech hrobky vezíra Kara totiž egyptologové narazili na pilíř, za nímž se podle nápisu skrývala hrobka Intiho. Na její odhalení však v té chvíli nebyl čas - v Abúsíru se kvůli letnímu horku pracuje jen od října do dubna -, peníze ani licence.
Ahmad el-Kerétí se ale ukázal jako muž na svém místě. Rychle poslal dělníky pracovat na jiné místo, pilíř zahrnul pískem a ještě na jeho místě nechal udělat plošinu pro míchání betonu. Předešel tím velkým těžkostem - vykradačů hrobů je totiž i v dnešním Egyptě pořád dost, a kdyby jim některý z dělníků prozradil, že ví o neotevřené hrobce, určitě by ji vybrali. Odpovědnost před úřady by pak padla na tým profesora Vernera. Takto se však čeští vědci mohli díky Ahmadově mlčenlivosti po čtyřech letech k hrobce vrátit a Intiho znovu "objevit".
Odkrývání hrobky kněze Intiho

Do roku 1985 se nálezy mezi Čechy a Egypťany dělily. Káhirské úřady si automaticky nechávaly historicky cenné předměty, papyry, sochy, skaraby, šperky, keramiku apod. Ostatní nálezy - zlomky nádob, hliněných pečetí aj. - zůstávaly v rukách českých vědců. Díky tomu dnes v Praze máme největší sbírku hliněných pečetí z 5. a 6. dynastie. Od roku 1983 platí zákon, podle nějž egyptskému státu patří všechny nálezy bez výjimky. Řada českých nálezů je vystavena v prestižním Egyptském muzeu v Káhiře, kam se dostane opravdu jen to nejhodnotnější. Uznáním úrovně práce našich egyptologů je i nedávné rozhodnutí vytvořit přímo v Abúsíru nové muzeum, které by představovalo výhradně výsledky jejich výzkumů. Čeští vědci se snaží i o částečné rekonstrukce památek, jako v případě vstupní pasáže do kaple kněze Intiho.
Výzdoba Intiho hrobky - Egypťané té doby své hroby chápali jako "trvalé domovy" - se velmi dobře zachovala a přinesla řadu zajímavostí. Například dlouhý a dojemně podrobný seznam jídla, pití a věcí všeho druhu, jež měly být v tisícových (pro staré Egypťany toto číslo znamenalo nekonečno) množstvích přinášeny k takzvaným "nepravým dveřím do druhého světa" (vlastně je to kamenný oltář, skrze nějž duch Intiho přichází obětiny konzumovat). Skutečnost ovšem byla skromnější - nebožtíkům se jídlo a pití podávaly jen symbolicky na oněch malých mističkách, kterých je v Abúsíru všude plno.
Ještě pozoruhodnějším svědectvím Intiho doby jsou v hrobce reliéfní zobrazení jeho manželky Merut, která voní k lotosovému květu a klečí svému muži u nohou, zápis pravděpodobně nejstarší dochované milostné písně lidstva ("Miluji tvou krásu a podléhám jí.") či reliéf podivného plešatého skřeta přivádějícího Intiho oblíbeného loveckého psa Idžema. Členové expedice po něm pojmenovali malého voříška, který se k nim velmi věrně připojil a přežil i několik pádů do otevřeného šachtového hrobu. Nakonec si psíka vzal s sebou do Washingtonu kameraman televizního kanálu National Geographic, který odkrytí Intiho hrobu natáčel.
Vykradači hrobů

hlava sošky hodnostáře Ptahšepsese. Na počátku minulého století se archeologové domnívali, že na pyramidových polích v Abúsíru není již co objevovat. Kultovní komplex kněze Iufaa patří k posledním z celé řady
Přestože se místo Intiho posledního odpočinku nachází 22 metrů hluboko pod zemí, nebylo ušetřeno vyloupení. Jak se to stalo, ovšem zůstává záhadou. Že by se někdo k hrobce prokopal tak jako čeští egyptologové nepřicházelo v úvahu - musel by přitom zajišťovat stěny šachty, o čemž by se dochovaly důkazy. Otvor v rohu sarkofágu asi zloději prolomili ještě dříve, než byl šachtový hrob zasypán - snad dokonce v průběhu pohřebních obřadů!
Dnes se v Egyptě zvláštní sorta zlodějů specializuje na vykrádání skladišť, do nichž archeologové ukládají své objevy. U české expedice ještě nikdy lupiči neuspěli - i když se pokoušeli dokonce i vylomit ze zdi a odvézt kamenné nepravé dveře, vážící několik metráků!
Praxe probíhá tak, že všechny nalezené předměty ihned přebírá egyptský inspektor, který je ukládá do zvláštního zapečetěného a policejně střeženého skladu. Šušká se však, že i z podobně střežených skladů občas něco zmizí.
Doma není nikdo prorokem
I když Egypt od roku 1983 nedovoluje vyvážet archeologické nálezy, jsou české depozitáře plné zajímavých předmětů. Stále se však u nás doma nenašel prostor, kde by mohly být tyto předměty důstojně vystaveny. Důvod je jediný: úspěchy české egyptologie nejsou doma dostatečně oceňovány, a proto chybějí peníze na její přiměřený další rozvoj. "V současné době je veškerá činnost Českého egyptologického ústavu financována ze dvou grantů," vysvětluje profesor Verner. "Jedním je vědeckovýzkumný záměr, který řešíme v rámci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Tento grant skončí na konci příštího roku. Druhým zdrojem finančních prostředků je projekt nazvaný České národní egyptologické centrum, který je rozplánován na léta 2000 až 2005."
Na jedné straně jsou egyptologové rádi, že se jim podařilo v soutěži obstát a granty získat. Na druhé straně však skutečnost, že jde o časově termínované prostředky, představuje pro všechny zaměstnance ústavu trvalý pracovní i existenční stres. Navíc jsou tyto finance svázány řadou administrativních opatření, která brání jejich plynulému a účelnému čerpání.
"To je ne právě příjemným specifikem naší práce, které nás zásadně odlišuje od všech ostatních zahraničních ústavů působících v Egyptě. Peníze totiž potřebujeme v době, kdy je s ohledem na klimatické podmínky možné v poušti pracovat, tedy v období od počátku října do konce dubna," vysvětluje Verner. Toto časové vymezení je podle něj v naprostém rozporu s přísunem finančních prostředků u nás doma. Ty bývají k dispozici až koncem prvního čtvrtletí, nelze je převést do dalšího kalendářního roku a již počátkem prosince je třeba uzavírat účetnictví. "Jsou to problémy, které musíme, pokud chceme v Egyptě působit jako stálý zahraniční ústav, ve shodě s vedením fakulty a univerzity bezpodmínečně vyřešit v co nejbližší době," dodává Verner.

Češi odhalují tajemství abúsírského písku

24. února 2008 v 20:26 | Dominika Vaněčková |  Objevy, nové poznatky

Češi odhalují tajemství abúsírského písku

V české mozaice zářijového čísla National Geographic se opět vracíme do Egypta. I tentokrát doprovázíme české vědce do jižního Abúsíru, kde probíhá výzkum hrobek egyptských panovníků. Naši se snaží zodpovědět mnoho otázek, které egyptologie přináší - např. proč zanikla Stará říše, říše stavitelů pyramid? K práci v poslední době zkoušejí i nové postupy: mezi ně patří i analýza rozpadajících se ostatků brouků. Ostatně o tom více v reportáži v časopise.
Touto fotogalerií vás zveme na virtuální návštěvu české konsese.

Kliknutím fotografii zvětšíte.
1. Foto - Martin Frouz Malebné háje datlových palem tvoří dnes, stejně jako v době stavitelů pyramid, nevyhnutelnou kulisu prostředí, ve kterém se pohybuje česká expedice. Kliknutím fotografii zvětšíte. 2. Foto - Martin Frouz Zavlažovací kanály byly odnepaměti součástí krajiny starých Egypťanů, v jejich okolí se odehrává každodenní život zemědělců již několik tisíc let. Kliknutím fotografii zvětšíte. 3. Foto - Martin Frouz Detail života v Nilu, jak je zobrazen na stěně Mererukovy hrobky v Sakkáře: lov na hrocha a zápas hrocha s krokodýlem - tehdy tato zvířata v řece ještě žila. Kliknutím fotografii zvětšíte. 4. Foto - Martin Frouz Lov na hrochy v papyrové houštině - rybáři se pohybují v malých papyrových člunech. Tato scéna je unikátní zachycením života v houštinách: kobylek a několika druhů ptactva. Kliknutím fotografii zvětšíte. 5. Foto - Martin Frouz I dnes v Egyptě ještě žijí beduíni - do Egypta se první z nich dostali již s biblickým Abrahámem. Tito se usadili u pyramid v Dahšúru. Kliknutím fotografii zvětšíte. 6. Foto - Martin Frouz Na cestě do práce na archeologické výkopy docházejí lidé z okolních vesnic vzdálených i několik kilometrů. Kliknutím fotografii zvětšíte. 7. Foto - Martin Frouz Hrobky vysokých hodnostářů staré říše jsou leckdy i jen několik centimetrů pod povrchem pouště. Do jejich podzemí však vedou šachty hluboké i přes dvacet metrů. Kliknutím fotografii zvětšíte. 8. Foto - Martin Frouz Dělník Sajíd při čištění nově objevené hrobky před fotografovaním. Kliknutím fotografii zvětšíte. 9. Foto - Martin Frouz Předák dělníků Talál el-Keréti při objevu nepoškozené nádoby na pivo staré 4500 let. Kliknutím fotografii zvětšíte. 10. Foto - Martin Frouz Chvíle napětí: útroby podzemí hrobky se právě otevírají. Kliknutím fotografii zvětšíte. 11. Foto - Martin Frouz Práce va výkopu začínají velmi brzy - v sedm ráno je práce již v plném proudu. Kliknutím fotografii zvětšíte. 12. Foto - Martin Frouz Takto vypadá vstup do kaple právě objevené hrobky. Její výzkum však potrvá ještě několik let. Kliknutím fotografii zvětšíte. 13. Foto - Martin Frouz Práce v šachtách vedoucích do pohřebních komor je velmi nebezpečná a trvá nekdy i týdny, než se podaří dospět na jejich dno. Kliknutím fotografii zvětšíte. 14. Foto - Martin Frouz Strážce pohřebiště v jižním Abúsíru Sajíd, kterému nikdo neřekne jinak než "Omda", "Starosta." Bez něj si neumíme náš pobyt na lokalitě představit. Kliknutím fotografii zvětšíte. 15. Foto - Martin Frouz Střípky poznání: z těchto fragmentů vznikne hoeroglyfický nápis obsahující tituly a modlitby zesnulého. Kliknutím fotografii zvětšíte. 16. Foto - Martin Frouz Nosič košíků - těžká práce trvající obvykle téměř sedm hodin denně. Obvykle ji zastávají mladí muži. Kliknutím fotografii zvětšíte. 17. Foto - Martin Frouz Servírování čaje na výzkumu - Mohamad Embábí ho takto nabízí několikrát denně. Čaj je velmi sladký a je to tedy vydatný zdroj energie. Muže se na něj skládají a běda, pokud někdo dostane více nebo méně než má nárok. Kliknutím fotografii zvětšíte. 18. Foto - Martin Frouz Nedokončená soška z vápence si tajemství důvodu svého zrodu již uchová navždy. Kliknutím fotografii zvětšíte. 19. Foto - Martin Frouz Detail hoeroglyfického nápisu z podzemí skalní hrobky: značka znázorňující sovu, staroegyptské písmeno "m". Kliknutím fotografii zvětšíte. 20. Foto - Martin Frouz Poslední objevená hrobka patří hodnostáři jménem Neferínpu, "Anubis je krásný". Sloužil jako zádušní kněz nekolika panovníků 5. dynastie v Abúsíru. Kliknutím fotografii zvětšíte. 21. Foto - Martin Frouz Kartuše - ovál s magickým ochranným významem. Do něj se mohlo vpisovat pouze královské jméno, v tomto případě panovníka Niuserrea. Kliknutím fotografii zvětšíte. 22. Foto - Martin Frouz Geoinformatik Vladimír Brůna při zkoumání dopadu slunečních paprsků ve skalní hrobce. Kliknutím fotografii zvětšíte. 23. Foto - Martin Frouz Skalní hrobka obsahovala i pohřební komoru s krásně zachovaným vápencovým sarkofágem. Kliknutím fotografii zvětšíte. 24. Foto - Martin Frouz Abúsírský písek a pahorky ty nejvýznamnější objevy podle všeho stále ještě nevydaly. Kliknutím fotografii zvětšíte. 25. Foto - Martin Frouz V těchto rozvalinách by již nikdo nehledal pyramidy králů 13. dynastie. A přece... víme, že zde kdysi stály. Kde je jejich sláva dnes?

Rozvrhy

16. února 2008 v 16:57 | Dominika Vaněčková |  Co je nového?
Ahojky lidičky ... chtěli by jste udělat rozvrhy jaké chcete?? Tak mi napište na email.... DominikaVaneckova.888@seznam.cz jaké a s čím by jste je chtěli .. a já vám ho udělám...!!! Chci aby jste mi to řekli na emailu .. protože vám to potom pošlu na tu emailovou adresu zpet!!!
Tak zatím a neváhejte a pište mi... některé rozvrhy co jsem už udělala jsem dala do galerie .. jsou ve složce rozvrhy

Lékařství 1

15. února 2008 v 18:53 | Dominika Vaněčková |  Mumifikace, lékařství, magie
Gravidita
Těhotenský test není vynálezem moderní doby. Už ve starověkém Egyptě věděli, že "pokud chceš vědět, zda žena bude rodit " je potřeba se řídit tímto: "Musíš dát do látkové kapsičky zrnko pšenice a ječmene. Žena musí denně vylučovat svou vodu na kapsičku. Když obě dvě vzklíčí, bude rodit, pokud vzklíčí ječmen, porodí děvčátko, pokud pšenice, porodí chlapečka. Pokud nevzklíčí nic, nebude rodit (překlad Eric Iversen). Že to nejsou nesmysly dokázal v roce 1933 německý lékař Julius Manger při pokusech, kdy se potvrdilo, že moč gravidních žen skutečně podporuje růst pšenice nebo ječmene, protože obsahuje specifické látky a hormony (HCG).

Porod
Za přirozený způsob poroku se považovalo rození v podřepu, v tzv. porodní místnosti, která byla vybavená jednoduše, ale účelně. Byly v ní cihly, navršené v určitém odstupu vedle sebe. Šlo o jednoduchou, ale účinnou porodní stoličku zabezpečující dostatek prostoru mezi lůnem rodičky a zemí, aby mohl novorozenec pohodlně vyklouznout. Z cihel bylo i lůžko, na které ukládali novorozence, kterého umyli a přestřihli jeho pupeční šňůru.
Obřízka
Vykonávali ji z hygienických důvodů, což dokazuje i nález malby a dobové záznamy. Předcházeli tak nepříjemným infekcím a problémům s tím spojeným.
Srdce - centrum organismu
Egypťané znali srdce a jeho čerpací pohyby a považovali to za velmi důležitý údaj při léčbě anamnéze pacienta. Měření tepu (pulsu), pozorování činnosti srdce, tvořilo součást vyšetření pacienta.
Počítání prsty - aby se dal rozpoznat chod srdce. Jsou v něm cévy ke každému místu v těle. Věděli o existenci "kanálů a kanálků" vedoucích z/do srdce. Kanál (-ek) ve staroegyptštině = METU. Ze srdce vycházely tyto metu:
4 do hlavy a nosu
4 do uší
6 do ramen
6 k nohám
4 k játrům
4 k plícím a slezině
4 ke konečníku
2 testes (semeníky)
2 k měchýři
Poháněné bijícím srdcem dopravovaly metu vzduch, krev, hlen, potravu, semeno i výměšky. Egypťané zároveň věřili, že když přes metu neproudila pravidelně krev nebo hleny, vznikaly nemoce. Tak se mohlo stát, že když se zastavilo vylučování výkalů, mohly se dostat přes metu do různých končetin, dokonce i do srdce. Od Ibise převzali egyptští lékaři způsob léčby proti přeplnění dolních metu výměšky.
Lékařská pomoc mezi zeměmi
Když byl Amenhotep III. (18. dynastie) velmi nemocen, obrátil se se žádostí o pomoc na Říši Mittani a jejich bohyni Ištar. Renomé jeho lékaře, hlavního lékaře říše, Nebamona, prý dokonce přesahovalo hranice říše a ne jeden bohatý cizinec neváhal mířit svou cestu za ním, aby mu pomohl v jeho nemoci.
Dům zdraví - Řekové a jejich bůh Asklepios (ztotožňovaný s Imhotepem) neboli s touto myšlenkou první. Už staří Egypťané zřizovali stavby, kde pobývali nemocní, omámení opiem nebo blínem, aby uvěřili, že se potkali se samotným uzdravujícím bohem nebo že se vyléčili. Příkladem toho je nádvoří chrámu na ostrově Philae.
Pitva
I přes naše domněnky, neprováděli knězi ve starověkém Egyptě pitvu. Své poznatky a zkušenosti o lidském těle nepochybně získávali při balzamování nebožtíků, kdy měli možnost se s ním obeznámit a tyto poznatky jim vydatně pomáhaly při léčbě.
Otevírání cév
Důkazem je nález nástěnné malby v hrobce písaře Userhata (18. dynastie). Malba zobrazuje lékaře, nebo jeho pomocníka, který nemocnému přikládá pijavice z misky stojící na zemi.
Zkouška zrakové ostrosti
"Re posadil Hóra, který měl jedno oko poraněné, před světlou stěnu, byla na ní namalovaná tenčí čára a vedle ní větší černé prase. Re zaclonil nepoškozené oko, zaměřil Horův pohled na čáru a zeptal se, zda ji vidí. Když Hór nepřikývl, obrátil Re jeho podled na černou svini. A Hór svini viděl. Pak bůh Re věděl, že Horův zrak se přece jen častečně zachová."
Čím teda trpěli a proti čemu bojovali už starověcí Egypťané?
Angína pectoris - když vyšetřuješ člověka trpícího na žaludek, bolí ho rameno, hruď a dokonce i bok. Potom si řekni - sama smrt se k němu přibližuje. Říká se o angíně pectoris a tento text je pravděpodobně narážkou na úzkost, která je průvodním jevem při křečích koronárních cév.
Apendicitida (zápal slepého střeva) - když lékař prohlíží nemocného trpícího bolestmi v životě a uvidí, že bolest SAD se drží v pravé dolní části břicha, ynamená to, že chorobné lástky se nashromáždily na tomto místě a vytvořili bouli."
Arterioskleróza - byla prokázána zkoumáním nalezených mumií z období 2000 let př. n. l. Slavní panovníci 18. a 19. dynastie (Amenhotep III. a Ramesse II.) trpěli různými formami arteriosklerózy, od kalcifikácie (zvápenatění) až po ulcerácii (zvředovatění). Rozbory dokázaly, že Ramesse II. pravděpodobně zemřel na následky těžké arteriosklerózy.
Artritida - nejen kloubů, ale i zad (těžce deformovala záda - hlavně u rolníků a hrnčířů).
Bilharzie - sir A. Ruffer v roce 1909 oznámil, že v zachovaných ledvinách mumie našel zvápenatělé vajíčko červa bilharzie. Ruffer změkčil mumii vložením tkáně do roztoku 30% alkoholu, 50% vody a 20% sodného roztoku, aby jim, pokud se dalo, vrátil původní konzistenci.
"Tzv. Bobkovitá stolice" - uzlovitá forma stolice, vyvolávaná zácpou. Je pokládaná za symptom poruch vegetativního nervového systému, vyplývajících z hektického životního tempa.
Čelisti a dásně - díky návykům a zlozvykům měli Egypťané velmi často problémy s chrupem. Mnohé mumie se vyznačovaly přímo katastrofickým stavem chrupu. Zářivým příkladem je např. Ramesse II.
Hernia (kýla) - když uvidíš opuchlinu na břišní stěně, polož na ni prsty, potom si prohmatej břicho, to co se nafukuje při kašli... Už kdysi tedy věděli, že kašlajícímu se při kýle vzdouvá oblast nad žaludkem, a to se stalo orientačním bodem pro určování možné diagnózy.
Infekce - vypalovali rány kvůli dezinfekci. Sepse (infekce ran) ohrožovala i Egypťany. Egyptští lékaři ji nejen popsali, ale i načrtli řešení: "Když prohlížíš muže, který má neobvyklou ránu... a táto rána je zapálená... proud horka vyzařuje z otvoru rány do tvých rukou, okraje rány jsou červené a tento muž je právě proto horký, díky tomu si řekneš nemocný s anomálií rány... nemoc, kterou léčím. Musíš mu připravit ochlazující prostředky, abys vytáhl horečku... Listy z vrby... Listy z vrby obsahují látku - kyselinu acetylsalicilovou, která významně napomáhá při léčbě infekce a zahání horečky.
Ledvinové kameny - Smith a Davison našli i ledvinové kameny - původců tak bolestivých kolik. Našli i důkazy těžkých poruch látkové proměny - známky pakostnice.
komentáře 0 15.12.2005 16:59 - Egyptské lékařství - trvalý odkaz
Lékařství
Migréna (nemoce poloviny hlavy) - dnes tak "populární" migréna trápila i starověké Egypťany, jak dokazuje papyrus Ebers.
Močové kameny - Flinders Petrie našel v pánvi kostry z nejstaršího egyptského období močový kamen.
Nemoci přehybů a svalů - například jimi trpěli cihláři, rolníci, při stavbě zavodňovacích kanálů, hrobek a pyramid.
Obezita - díky neomezování se v jídle a jiných podobných radovánkách, nebyla ani obezita výjimečným jevem. Mezi obézní patřily i slavné osoby - Thutmose II., Amenhotep III. či Ramesse II.
Oční choroby
zápal spojivek
laukóm (bílá jizva v rohovce)
šilhavost
vrůst řas dovnitř
chorobné slzení
rohovkový vřed
noční slepota
zápal duhovky
sivý & šedý zákal
trachóm - obávaná zdlouhavá a nakažlivá oční nemoc, která v 50% vede k slepotě. Uměli ji však léčit, tedy alespoň se pokoušeli - kamencem nebo měděnou tyčinkou.
zápal oka - léčil se nanášením zelených a černých očních mastí nebo pasty z leštěnce olovnatého, uhlí, soli a roztoků mědi, myrty a jiných živíc. Takováto směs měla vynikající protizápalové účinky. Supí osten byl výborným prostředkem pro nakapávání do oka.
Pohlavní choroby - syfilis, gonorea...
Poranění zad - nejen, že je uměli popsat, ale i léčit. Doporučeno bylo nehýbat se, aby s jim neuškodilo, než se jejich stav začne léčit.
Rakovina - není nemocí dneška. Už 3000 let př. n. l. znali i jednu z jejich nejtěžších forem - osteosarkom, čili zhoubná kostní rakovina. Potvrdili to E. Smith a W.R. Davidson na kostech mumií z 5. dynastie.
Rozevřené rány - Egypťané věřili, že rány mají křídla (okraje rány) a ústa (střed rány). Rány stahovali lanovými pásky namočenými do šťáv nebo na ně přikládali čerstvé maso a na to přiložili obvaz. Věřili, a to se i potvrdilo, že maso zabraňuje krvácení a stahuje ránu k sobě.
Spinální dětská obrna (SDO) - dochovala se i prosba Egypťana Rumu (cca 18. až 20. dynastie), který chtěl poprosit o pomoc bohyni Ištaru, původně asýrskou bohyní mj. i lékařství. Rumu ničila těžká nemoc, která mu dovolovala chodit už jen s holí. V roce 1900 J. K. Mitchell (USA) zkoumal kostru mumie s levou nohou kratší cca o 8 cm. Po důkladném výzkumu vyslovil tezi: "spinální dětská obrna", tedy SDO. To vyvolalo obrovskou bouři nedůvěry. Ale v roce 1910 W.R. Davidson a jeho dva kolegové obhájili, že Ruma v dětství nepochybně překonal SDO.
Tuberkulóza (TBC) - figurka hrnčíře (cca 2400 př. n. l.) vyobrazeného s vykuleným obličejem a trčícími žebry - jednoznačné symptomy TBC. Ruffer dokázal přítomnost gramu negativních a gramu pozitivních tyčinek - stafylokoků - u mumií v játrech a plících. Původ TBC však nenašel, má totiž takovou vlastnost, že zmizí krátce po smrti své oběti. A navíc bol počet zachovaných plic velmi nízký, aby bylo možné spolehlivě poukázat na výskyt plícní TBC. U Asuánu tehdy vykopali hliněnou postavičku z nestarší egyptské éry. Na těle modelu byly také typické syndromy určitého druhu TBC, proto už výzkumníci nepochybovali - muž, který byl modelem, nepochybně trpěl na tuberkulózu zad. V roce 1910 při Rufferovým vyšetřovaní mumie Amonova kněze Nesperehapa (1100 př. n. l.) zde objevil nejen typické TBC změny na zádech, ale v bederním svalstvu našel hlubokou jámu po abscese a typický příznak hrnčířské nemoci - nahromadění TBC hlíz pod určitým bederním svalem. V plících mumie z 20. dynastie se našel uhelný prach, což se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.
Uchedu (nákaza, otrava) - za obzvlášť nebezpečné se považovalo ucpání střevních metu, o čem svědčí i fakt, že na faraónském dvoře byla i funkce "strážce královského konečníku".
Varix (křečové žily) - cévní boule vyboulená v mnohé uzly, jakoby nafouknutá větrem...
Vehedu - látky vyvolávající bolest, chorobné látky, které se do těla mohly dostat zvenčí (přes uši a nos) a vyvolávat zápaly, horečky...
Výtok z pohlavních orgánů - u beduínů a nomádů žijících v Egyptě platilo, že tehdy byl člověk prohlášený za nečistého a musel ven z tábora, s ním i jeho "nečisté věci" a každý, kdo se ho dotkl.
Zlomeniny - uměli je nejen napravovat, ale i dlahovat. Dlahovali je zkroucenými kousky kůry. Sádrování - lanové obvazy namočené do kaše z gumové šťávy nebo asfaltu.
Zuby - Ramesse II. zároveň trpěl i nepříjemnými bolestmi zubů. Bolesti mu způsobovaly hnisavé ložiska v zubech. Stomatologická chirurgie měla své pevné místo už v této době. Dokazují to i dvě uměle vyvrtané dírky v zubech, které měly zabezpečit odtok hnisu a úlevu pacientovi.
Čím bojovali proti nemocím a zraněním?
Ne všechny ingredience potřebné pro léčbu se nacházely přímo v Egyptě. Ty, které se dovážely, byly předmětem výměnného obchodu. Do Egypta přicházely složky léčiv a za hranice odcházelo zlato a šperky. Takto se spolupracovalo z kupci a obchodníky z Byblosu.
Výměšková lékárna - Netradiční součástí očních receptů byly i takového ingredience: mušina, trus pelikána, lidská moč, trus ještěrky, výměšky dítěte, trus gazely; nejčastěji se ale připomíná krokodýlí trus. Moderní vědci to nazvali "výměškovou lékárnou". Směs výkalů se používala i na přetrvávající trachom. Sušené a rozemleté výkaly se smíchaly s očními mastmi nebo medem (nejlépe s kvasícím medem). Močí se vymývaly oči, bahno a hlína sloužili jako obvaz. Výzkum potvrdil, že moč i stolice působí antibakteriálně. Papyrus EBERS uvádí 55 receptů na vnější užívání (jde o recepty, ve kterých moč a výkaly tvoří důležitou součást). V některých preparátech se dokonce výslovně specifikují typy močí a výkalů. Každý tvor vylučuje specifické výkaly obsahující antibakteriální látky, přesně tak, jako bahno a půda. V tomto papyrusu se také připomíná "zlá nemoc" - rozličné formy těžkých průjmů, úplavice, tyfus, cholera, krvavá enteritida.
Chléb v rozkladu - pečený z nahrubo rozemletého obilí, vysoce účinný proti střevním nemocím, nemocím močového měchýře a hnisavým ranám.
Pivní kal - důležitý základ vnitřních medikamentů, pudr z jeřabiny zase sloužil jako "vysávač" exudátů ze zápalů.
Rybí žluč nebo rozemletá hovězí játra - pomáhali (a dnes to také není jinak) při očních zápalech. Uvedené substance totiž obsahují obranné látky proti infekci. Ochranou očí před větrem z pouště, přinášejícím mnoho nepříjemností pro oči, a sluncem, byla kosmetika na oči - linky a nátěry okolo očí.
Prevence proti hmyzu - tkaná hustá rybářská síť.
Prevence proti malárii - česnek, cibule, ředkvička, které obsahují raphanin, allicin a allistatin, účinné látky proti baktériím a zárodkům úplavice, tyfu či cholery.

Lékařství

15. února 2008 v 18:51 | Dominika Vaněčková |  Mumifikace, lékařství, magie
Lékařství
V místnosti panovalo příjemné šero a nedoléhali tam žádne zvuky zvenku. Slyšet bylo jen přerývaný dech nemocného člověka. Lékař se ptal, nemocný odpovídal, pak lékař vyšetřil tlukot srdce, pulz a když se napřímil, řekl: "Je to nemoc, kterou znám a budu léčit...".
Formulace, kterou se začínal boj s nemocí nebo zraněním pacienta. Svět byl dlouho přesvědčený, že medicínu a lékařství "vynalezli" Řekové a jejich bůh Asklepios. Jenomže první, kdo postavil touto teorii na hlavu, byl právě Řek - historik a poutník Herodotos, který navštívil "klenot Nilu" okolo roku 450 př. n. l. a zanechal nám první ověřitelné zprávy o medicíně, starší jako ty řecké; o lékařích, kteří léčili už v dobách, kdy Řecko ještě ani neexistovalo. Přinesl zprávy o medicíně a lékařství starověkého Egypta.
Člověk odjakživa toužil po dlouhověkosti a aby se jí skutečně i dožil, musel o sebe dbát. To obnášelo starat se o sebe, věnovat se svému tělu a jeho zdraví - vždyť život bez těla je celkem nemožný. Tělo ale ne vždy naslouchá prosbám a přáním člověka. I když by rádo, někdy to jednoduše nejde. A právě pro tyto případu je tady medicína a farmacie.
Ne jinak tomu bylo i v říši faraónů. Lékaři se vzdělávali v chrámových školách, kde se důkladně připravovali na své povolání. Před uvedením do reálné praxe museli absolvovat povinnou studijní praxi a studium bylo završené zkouškou praktických a teoretických poznatků získaných během studií. Lékař neskládal zkoušku jen z vědomostí o lidském těle, ale i z léčebných postupů nebo z přípravy léků a léčiv.
Lékař jako takový neléčil všechno. Neboť ani lidské tělo není všude stejné, ani jeden lékař nemůže léčit všechno. Z toho se vyvinula potřeba specializace. A tak se vyprofiloval nejen odbor všeobecné lékařství, jehož "specializace" byla považovaná za velmi náročnou, ale i chirurgie, stomatologie, gynekologie nebo interna. Nad hygienickou a zdravotní situací v kraji bdělo kolegium lékařů pod vedením hlavního lékaře království, který se zodpovídal přímo faraónovi a byl zároveň i jeho osobným lékařem. V určitých obdobích lékaři dokonce bezplatně zabezpečovali i antikoncepci a vypracovávali koncepci regulace obyvatelstva. Vyplývalo to z praktické stránky života - mnoho obyvatelstva znamenalo zvýšené výdaje v době neúrody, nebo hospodářských výkyvů, protože stát byl povinný zabezpečit přiměřenou dávku pro ty, kteří byli v nouzi (což byli převážně chudí lidé). Ani používaní kadidla nebylo pravděpodobně náhodné. Mimo výrazného aroma obsahovalo kyselinu karbolovou, která výrazně působí jako antiseptikum. Lékaři a hygienici zavedli umývaní se po jídle, nebo po pohlavním styku.
Postrachem pro lékaře byl legendární panovník Ramesse II., který trpěl na různé zubní neduhy a při své vytíženosti a nedostatku času na jejich léčbu, to prý přivádělo ne jednoho zubaře k zoufalství. Lékaři velmi úzce spolupracovali s farmaceuty a ... zahradníky a včelaři. Zahradníci pěstovali mnohé rostliny nevyhnutelné pro léčbu a prevenci a dodávali je do laboratoří, kde z nich připravovali potřebné přípravky. A med byl považovaný za slzy bohů a velmi vzácnou a důležitou složku léčiv a stravy a požíval úctu nejen u odborníků, ale i obyčejných obyvatel. Úctě se těšil i posvátný pták Ibis ztělesňující boha Thovta.
Knězi a lékaři byli ovlivněni Nilem a za základ lidské fyziologie chápali Nil a jeho systém kanálů. Když se, podobně jako u Nilu, vyskytly poruchy nebo nepravidelnosti vyplývající z nedostatečnosti, nebo naopak nadbytečnosti, znamenalo to pro tělo problémy.
Dlouho se věřilo, že starověcí Egypťané si své poznatky z medicíny odevzdávali ústně, až Flavius Clemens (200 let př. n. l.), zakladatel křesťanské školy v Alexandrii, tvrdil, že: "Když prý začala éra Staré říše, shromáždili knězi všechnu moudrost do 42 svatých tajných knih. Mimo to, tam bylo i 6 knih o lékařských poznatcích z anatomie, fyziologie, farmacie, chirurgie a ženských chorob". Vědci a egyptologové o tom pochybovali. Protože kdyby něco takového existovalo, tak už by museli na něco natrefit. Alespoň na maličkost. Ale zatím nic, nic a ještě jednou nic. Až jednou v Luxoru...
komentáře 0 15.12.2005 17:00 - Egyptské lékařství - trvalý odkaz
Lékařství
papyrus HEARST
Objevený v r. 1899 v Horním Egyptě a dlouho setrvávající v soukromých sbírkách; dostal jméno po Phoebe Hearst, která ho odkázala Kalifornské univerzitě (USA). Papyrus byl dědictvím po otci, který byl jeho nálezcem. V papyrusu se vzpomíná takovéto zaklínání nemocí: "Ó duchu, mužský či ženský, co se ukrýváš... v mém mase, v těchto mých údech, jsi tajný... donesl jsem toto lejno. Chraň se ty zákeřníku... Zmiz..."
papyrus KAHUN (gynekologický papyrus)
V roce 1898 Flinders Petrie nachází v Kahuně 3-stranový fragment z nepoměrně rozsáhlejšího díla. Kahun byl postaven asi v roce 2200 př. n. l. a zničen o sto let později, takže nalezený dokument byl nepochybně velmi starý. Šlo o lékařskou učebnici, na jejíž 1. Straně bylo 17 lékařských pouček začínajících slovy: "Lék pro ženu, která trpí na...". V Londýně Petrie zjistil, že papyrus hovoří výlučně o ženských chorobách. Od té doby se tento papyrus jmenuje gynekologický papyrus Kahun. Popisuje nejen poruchy močového měchýře, zápaly žil, ale vyskytly se i názory, že také rakovinu. Už tenkrát dokázali nejen popsat, ale i léčit krvácení, poruchy cyklu, opuchliny, zápaly v podbřišku, poruchy polohy dělohy, o které se hovořilo, že je ji třeba uložit na původní místo.
papyrus SMITH
Edwin Smith (USA) - papyrus po něm získal pojmenování v roce 1862. Papyrus pocházel z hrobu v Thébách a jeho délka je 4,68 m. Smith uměl číst staroegyptštinu, ale nepokusil se ani o překlad textu, ani o jeho uveřejnění. Po jeho smrti v roce 1906 jej dcera darovala New York Historical Society a ti jej dali přeložit. Překládal jej Henry James Breasted, který vedl vykopávky v Egyptě a Súdánu a založil orientalistický ústav na Chicagské univerzitě. Papyrus Smith byl napsán asi v roce 1550 př. n. l., ale evidentně šlo o opis staršího, už existujícího textu. Slova, která obsahoval tento papyrus se totiž vyskytovaly už v období Staré říše. Překládat jej začal v roce 1920 a tento překlad dokončil o 10 let později.
E. Smith dokázal, že Egypťané trpěli i na zápal pohrudnice a objevil v játrech mumie z 21. dynastie žlučové kameny a potvrdil, že ve starověkém Egyptě se vyskytoval zápal slepého střeva (typické srůsty) a některé mumie se vyznačovaly příznaky střevních poruch, zácpou a hemeroidy. Příliš mnoho jídla, nevhodné stravování - to všechno vedlo už u starověkých Egypťanů k poruchám trávení, což potvrzují i malby a kresby žen zvracejících jídlo (při hostině stál za každým hostem sluha s nádobkou pro případ, že by vznešenému návštěvníkovi udělalo nevolno). Ruffer, Smith a W.R. Dawson zjistili, že Egypťané znali i ledvinové nemoci, což dokazují ledvinové abscesy a scvrklé ledviny - smrtelný následek chronického zápalu ledvin. Papyrus Smith je označovaný také jako učebnice chirurgie z období cca 2500 - 2000 př. n. l. a nachází se v ní i kapitola "Lékařovo tajemství - Vědomosti o pohybech srdce a vědomosti o srdci". Celkem obsahuje min. 48 pouček, každá rozdělená takto:
popis nemoci
diagnóza
prognóza
předepsaná léčba
Prvý čitatelnejší preklad papyrusov Ebers a Smith urobil B. Ebbel v r. 1937.Kompletný preklad nasledoval v roku 1957, autormi sú Herman Grapow, Hildegard vo Deines a Wolfhard Westendorf. Papyrusy Ebers a Smith boli odpismi oveža starších učebníc vtedajšej chirirgie, internej medicíny či farmakológie (receptúry).
První čitelnější překlad papyrusů Ebers a Smith udělal B. Ebbel v roce 1937. Kompletní překlad následovat v roce 1957, autory jsou Herman Grapow, Hildegard vo Deines a Wolfhard Westendorf. Papyrusy Ebers a Smith byly opisy mnohem starších učebnic tehdejší chirurgie, interní medicíny a farmacie.
BERLÍNSKY papyrus (Papyrus Berlin)
279 řádků, pravděpodobně lékařské recepty z období let cca 1350 - 1200 př. n. l. nalezené v Sakkáře Němcem H. Brugchom. Zabýval se i líčením dětských chorob a popisuje i léčbu popálenin.
Léky a léčiva bylo potřeba nevyhnutelně starostlivě uschovávat a při aplikaci i odměřovat. Špatně odměřená dávka léku mohla být neúčinná, nebo mohla být velmi nebezpečná. Jednotkou váhy bylo 1 Ro, což byla 320-na části nádoby, cca 1 polévková lžíce. Lékaři a farmaceuti si starostlivě zapisovali použité dávky léků a léčiv, k připraveným lékům přikládali papyrus - recept, jak často a v jakých dávkách lék užívat.
Postupy a zákroky
Antikoncepce
Akátové trní rozetřít, smíchat s datlemi a medem, rozdrtit a vsunout hluboko do lůna. Dnešní vědci zjistili, že akátové trní obsahuje druh živice, který ve vodních roztocích tvoří kyselinu mléčnou, která je i dnes součástí gelů proti početí. Egypťanky, které chtěly zabránit početí, se takto snažily chránit. Prostředek to byl vysoce účinný a velmi využívaný, a to nejen v domech piva.

Kleopatra VII.

15. února 2008 v 18:46 | Dominika Vaněčková |  Faraoni a královny
Kleopatra
Kleopatra - kdo byla doopravdy?
Kleopatřinu otci, Ptolemaiovi XII. přezdívalo obyvatelstvo Auletes (pištec, hráč na flétnu). Více se věnoval hudbě než politice. Jeho další přezdívkou bylo Nothos, bastard, protože patřil k vzdálenému příbuzenstvu a na trůn se dostal jen shodou okolností. Kleopatra zažila, jak si jen díky velkému podplácení a podporování ochrany Říma udržoval svou vládu. Pro Egypt to však znamenalo velké zvýšení daní, což jeho popularitě nepřidalo a princezna viděla, jak hořce chutná závislost na Římu. Na scénu dějin vstoupila Kleopatra, když Caesar, který právě potřel Pompeia v občanské válce zavítal do Egypta. Tam před ním prchal Pompeius, ale byl Egypťany úkladně zavražděn, než vstoupil do země. Tato vražda měla být důkazem, že se Egypt distancuje od Caesarova protivníka a měla zabránit Caesarovu vylodění v Egyptě. Caesar však bez rozpaků do země vstoupil a zasáhl do vnitřních problémů, které právě Egypt prožíval. Šlo o nelítostný zápas o královskou moc, o kterou se podle rozhodnutí Ptolemaia XII. měly dělit jeho děti, Ptolemaios XIII. a Kleopatra VII. Dvořané obklopující mladého krále, však dosáhli toho, že Kleopatra musela odejít z Alexandrie a zříci se svého mocenského podílu. Ptolemaios XIII. byl hříčkou v rukou svých rádců, z nichž hlavní roli hrál eunuch Pothenios.
Caesara nepřivedla do Alexandrie jen honba za jeho rivalem Pompeiem, bylo to především ustavičné hledání finančních prostředků, které jej v říjnu r. 48 př. n. l. přivedlo do Alexandrie. Potřeboval peníze pro své vojáky. Občanská válka stála Caesara mnoho peněz, odměněno bylo jen několik starých veteránů, zbytek se s Caesarem hnal za Pompeiem a jeho stoupenci téměř po všech provinciích. Od tažení do Galie se Caesar změnil, změnili se i jeho vojáci. Později, v africkém Thapsu, v bitvě proti zbytku pompeiovců, mu de facto vypověděli poslušnost. Válka se stala všední záležitostí a vojáci těžko zkrotitelnou smečkou. Caesar musel tyto zdivočelé mravy snášet a došel k poznání, že je třeba dát zasloužilým vojákům odpočinek, na který již čekali roky, i přiměřené finanční ohodnocení.
Stejně jako Pompeius garantoval vládu Ptolemaiovi XII. Auletovi, samozřejmě ne zadarmo. Sotva Caesar přistál v Alexandrii, obklíčily jej jednotky pod vedením generála Achilla. Vypovězená Kleopatra se tajně dostala do Alexandrie k Caesarovi. Legenda tvrdí, že ji k němu donesli zabalenou v koberci. Vzhledem k tomu, že se musela dostat přes obklíčení, může být na legendě zrnko pravdy. Caesar, jež se ostatně nikdy ženám nevyhýbal, Kleopatru přijal a postavil se na její stranu, byť věděl, že to bude mít politické následky. Odvedl si ji do paláce a tam s ní žil jako s milenkou. Caesar, ješitný stárnoucí kohout v náručí jednadvacetileté královny. To není žádná orientální pohádka, to je politika. Až teprve v březnu příštího roku, kdy mu přišlo na pomoc vojsko z Kilikie a Sýrie, se mu podařilo obklíčení prolomit a svést rozhodující vítěznou bitvu jižně od Nilské delty. Ptolemaios XIII. zahynul na útěku a Caesar potvrdil Kleopatru jako královnu a klientku Říma. Rozhodnutím Caesara se Egyptu vracel Kypr, jehož správa byla svěřena mladšímu bratrovi Ptolemaia XIII. Ptolemaiovi XIV a jeho sestře Arsinoé. Kleopatra dokonce porodila Caesarovi syna - Ptolemaia XV. Kaisara, kterému však alexandrijský lid dal přezdívku Kaisarión - Malý Caesar. Kleopatra obklopila Caesara celou krásou své říše a Caesar, u něhož byl sklon k orientálnímu luxusu vždy přítomen, rád podlehl. Caesar se viděl podoben Alexandru Velikému (traduje se, že když mu bylo tolik, co Alexandrovi, když dobyl svět, plakal, že on toho ještě nedosáhl) a Kleopatra získala prvního muže Říma pro svou vizi vlády nad světem pod společným vedením.
Objevují se pochybnosti, jestli v té době už nemocný, epilepsií trpící Caesar, mohl zplodit syna. Všeobecně se však mělo za to, že otcem Kaisarióna je. Tento názor sdílel i Octavianus, který jej dal jako potenciálního konkurenta zavraždit.
Pro Caesara i jeho vojáky musela být Alexandrie i s jejím bohatstvím šokem. Řím byl v té době spíše hliněné a dřevěné město, úzké ulice, zápach, stavební katastrofa. V Alexandrii viděl Caesar velkoryse rozvržené ulice, protínající plánovitě celé městské čtvrti. Ohromné stavby, jako byl městský chrám, Serapeum, trůnily jako symboly nad celým městem. Stál tu slavný maják na ostrově Faros, pověstný sedmý div světa. Chrámy, domy i zdi byly z kamene. Shromáždilo se zde vše, co mělo ve vědě hodnotu a jméno. Naproti majáku na ostrově Faros stála knihovna, v níž byly tisíce svitků, celé vědění antického světa. Působili zde učenci ze všech koutů světa. Město lákalo bohatým životem, nabízelo na státní útraty neohraničené možnosti výzkumu. Do tohoto Olympu vědění putovali filozofové, básníci, řečníci, hudebníci, sochaři, malíři. Šťastná Alexandrie. Ohromen tímto leskem začal Caesar spřádat plány na výstavbu nového, velkolepého Říma.
Na jaře roku 47 př. n. l. opustil Caesar Egypt, cestou do Říma porazil v Malé Asii Farnaka, krále Bosporské říše, tradičního to rivala impéria. V Římě řešil problémy, které se tam za jeho nepřítomnost nahromadily, a pak roku 46 př. n. l. zlikvidoval zbytky pompeiovců v severní Africe ve výše již zmiňované bitvě u Thapsu.
Roku 46 př. n. l. přijela Kleopatra za Caesarem do Říma se svým třináctiletým nevlastním bratrem, který zůstal naživu a s nímž se oficiálně dělila o vládu a s Kaisariónem. Formálním účelem její návštěvy bylo potvrzení smlouvy jejího otce o spojenectví a přátelství Egypta s Římem. Kleopatra pak zůstala ve městě do konce Caesarova života. V době jejího příjezdu se stavěla Venušina svatyně (od Venuše odvozoval rod Iuliů svůj původ) a vedle ní stála pozlacená bronzová socha Kleopatry. V některých Caesarových činech z té doby lze vysledovat vliv Kleopatry a její země vůbec. Například Caesarův plán na založení skvělé veřejné knihovny se zakládal na světoznámé ptolemaiovské knihovně při Museiu, vědeckém ústavu v Alexandrii. I jeho velkolepé, ale neuskutečněné plány prokopat odvodňovací kanál mezi Pomptinskými bažinami jižně od Říma a průplav Korintskou šíjí měly jistě do značném míry vzor v Egyptě, který měl s takovými díly velké zkušenosti. I Caesarovu úpravu kalendáře řídil alexandrijský astronom. Mimoto Kleopatra, jíž byl cizí římský aristokratický ideál svobodného projevu, podporovala v Caesarovi autokratické tendence.
Kleopatra byla stálým ostnem v těle Říma. V době, kdy obyvatelstvo bylo vyzýváno k šetrnosti, se obklopovala orientálním luxusem, pečovalo o ni 300 sloužících a pořádala bohaté hostiny. Prý nechala perlu nedozírné ceny rozpustit v octě a vmíchat do svého nápoje. Její bratr a manžel byl římským lidem posměšně označován jako šašek. A ona, královská cizoložnice, vystupovala troufale na veřejnosti s Kaisarionem a oznamovala tím svoje imperiální záměry. Poloviční Egypťan jako následník Caesara a Kleopatra jako regentka egyptsko-římské veleříše! Řím byl na nohou. Kleopatra, Caesarova autokratičnost a ješitnost, pověsti, že se chce nechat jmenovat králem a zahubit republikánské svobody a další faktory nakonec vedly k tomu, že byl Caesar 15. března (o březnových Idách) roku 44 př. n. l. zavražděn republikánskými spiklenci.
Kleopatře nezbylo, než Řím opustit. Musím zde zmínit názor Reinharda Raffalta, který tvrdí, že Caesar se ve své závěti nezmínil ani o Kleopatře, ani o Antoniovi. Tak očividná nespravedlnost musela být úmyslná. Podle toho by předvídavý Caesar předpokládal, že se Kleopatra bude po jeho smrti snažit uskutečnit svou myšlenku římsko-orientálního království s Antoniem. Díky Antoniovi, který byl slabší než Caesar, mohla Kleopatra získat římské východní legie a pak nasměrovat veškeré síly proti Římu a ten by pak již neměl žádného Caesara. Musel tedy padnout Egypt, aby Orient pod římskou vládou dosáhl prosperity a Caesarovo dědictví mohlo připadnout jen tomu, kdo dokázal odolat Kleopatře - chladnému počtáři Octavianovi. Caesar pravděpodobně předvídal, že po jeho smrti vypukne občanská válka, jejíž zvládnutí očekával spíše od houževnatého intelektuálního Octaviana, než od vzpurného Antonia. V tom případě by ale musel Caesar očekávat svou smrt a trpně se podvolit osudu! Přece chystal velkolepé tažení do Parthie, kterou hodlal vyvrátit a pak se přes Kavkaz, jižní Rusko, dnešní Polsko a Maďarsko vpadnout Germánům do zad a druhá armáda měla napadnout germánské území od hranic Rýna a Dunaje. S poklady parthského krále měly být vyřešeny finanční otázky a na dvou válečných frontách by Řím získal severní Evropu a definitivní mír. Utopický plán, i pro velkého Caesara.

Kleopatra

15. února 2008 v 18:45 | Dominika Vaněčková |  Faraoni a královny
KLEOPATRA-
je jedna z největších vládců Egypta!
Měla spoustu mužů!
Např.:Caesar,Marcus Antonius...a mnoho dalších!
Kleopatra na konci svého života byla uštknuta kobrou!
Zemřela pomalu ,ale bolestivou smtrí!
Byla z doby Ptolemaiovců!
Její mladší bratr Ptolemaios byl zasvěcen mocí a chtěl Kleopatru připravit o trůn!
To se mu bohužel nepovedlo , protože je ho otec říkal ,že Kleopatra je schopnější než Ptolemaios!
Potom tedy nic nenamítal!
Kleopatra vládla dlouhou řadu let!
Její první muž byl Caesar... a tím druhým byl Marcus Antonius.... a další!
Kleopatra měla hodně poddaných!
Ještě před tím než zemřela.... během svých let vládnutí se provdala za svého mladšího bratra Ptolemaiose!
Ona uzavřela smlouvu s Římem! Ten jí vyhověl!
Ale zanedlouho se snažili Egypt znovu DOBÝT!Kleopatra měla také dítě!
byl to synek muže Caesara! Jmenoval se Caesarian!
Po svém otci!