Všední život Egypťanů

Stolování

22. května 2017 v 14:04 | http://www.egypt24.cz
Nejdůležitější potravou ve Starém Egyptě byl chléb, pečený převážně z pšenice. Mouka na chléb nebyla mletá tak na jemno, jako je tomu dnes a mimo jiné obsahovala i mikroskopické částečky křemene a dalších nerostů, které se odrolovaly od kamenů používaných k mletí obilí. Těsto na chleba se skládalo z mouky, kvasnic, soli (používala se pouze sůl těžená, mořská sůl byla považována za nečistou), vody, mléka, koření a někdy i vajec a másla, podle chuti mohl být přidán med, či různé druhy ovoce. Kromě bochníků podobných naším, byl chleba pečen ve formě různých placek, vysokých homolí, rohlíků a dokonce byl modelován i do různých figurek. Podle tvaru chleba, jeho složení a hrubosti mouky, můžeme rozeznat na padesát druhů chleba. Dalším oblíbeným pečivem byly koláčeslazené medem a ochucené kořením, sezamem a ovocem. Součástí jídelníčku byly samozřejmě luštěniny (boby, čočka, hrách), zelenina (nejvíce oblíbená byla cibule a česnek, okurky, salát, pórek) a ovoce (datle, fíky, cicimek, později olivy, vodní meloun, broskve...). Maso bylo výsadou spíše bohatých, chudí si jej dopřáli pouze o svátcích. Nevyhýbali se žádnému běžnému druhu masa (mimo např. některých chrámů, ve kterých bylo zakázáno požívat maso zvířete ztělesňující příslušného boha chrámu), znamená to tedy, že na stole se objevovalo hovězí, vepřové, skopové, kozí maso, drůbež, vyjímečně i zvěřina a ryby. O přípravě masa se nenalezl žádný záznam, pouze u ryb víme, že je Egypťané grilovali, nakládali a sušili, pravděpodobně se podobně připravovalo i ostatní maso. Tuky používali jak živočišné tak rostlinné (sezamový, lněný, ze semen ředkviček, ricinový, olivový - dováželi a především moringový). Z koření uveďme např: kmín, kopr, hořčice, majoránka, fenykl, anýz a tymián.

Oblíbeným nápojem širokých vrstev bylo pivo (výsadou bohatých hodnostářů a královské rodiny bylo víno). Pivo se vyrábělo z pšenice a tak jeho výroba přišla na řadu při pečení chleba. Máčená, mletá pšenice (někdy i zbytky starého chleba) se nechala zkvasit a přefiltrovat. Pak se přidávaly ochucující přísady (koření, datle, mandragora a další). Celá tato směs se řádně rozmačkala a vyluhovala. Pak se vybraly pecky a z husté hmoty se dělaly kuličky k další spotřebě. Před konečnou spotřebou piva, se lahodný mok přeléval přes sítko či jemnou tkaninu, aby se z něho odstranily zbytky pevných příměsí.

Rozdíl v sociální třídě samozřejmě znamenal i rozdíl v jídelníčku a jeho četnosti. Chudí jedli pouze ráno a večer, zatímco bohatší si dopřáli jedno hlavní jídlo navíc. Strava bohatších byla mnohem pestřejší, což při nedostatku fyzické námahy velmi často vedlo k obezitě.

Manželství

18. května 2017 v 12:49 | http://www.egypt24.cz
Manželství se v Egyptě neuzavíralo dnešním způsobem. Dvojice nejprve spolu nějaký čas žila a když jim vztah vyhovoval, uzavřeli spolu manželskou smlouvu. Jednalo se o čistou právní smlouvu a jejich svazku nepožehnával ani kněz, ani ji nestvrzoval jmenovaný úředník, jako je tomu dnes. Jednalo se o čistě soukromou záležitost. V případě nedodržování manželské smlouvy nastupovalo státní právo a soud. Stáří svatebčanů bylo obvykle dáno jejich pohlavní dospělostí. To znamená, že obvyklý věk nevěsty byl mezi 12 - 14 lety a u mužů okolo 15 let (i zde však platilo, alespoň v ideálním případě, že ženit se má, až když je muž finančně zabezpečen). Zejména pak na královském dvoře se můžeme setkat i s mnohem mladšími svatebčany (např. Tutanchamon 9 a Anchesenamon 13 let). Obvyklé byly i příbuzenské sňatky, především pak mezi bratrancem a sestřenicí, strýcem s neteří. Méně obvyklé byly přímé pokrevní vztahy mezi sourozenci, vyjímkou je opět královský rod, který se v zájmu udržení moci nevyhýbal ani tomuto druhu sňatku (neobvyklé nebyl sňatek otce a dcery, či sourozenců). Ačkoli většinou se brali partneři stejné sociální vrstvy, jsou známy i případy, kdy si bohatý a vlivný muž, či žena berou téměř naprostého chudáka. Překážkou ve sňatku nebyl ani etnický původ, a to ani na královském dvoře. Svou partnerku, partnera jste si mohli vyhlédnou i v znepřáteleném území. Co se týká počtu manželek, byl teoreticky neomezený. V praxi však naopak velmi omezený, neboť díky systému manželských smluv si více manželek mohl dovolit pouze král a vyjímečně některý z nejvyšších hodnostářů. Ze smlouvy totiž vyplývala manželova povinnost zabezpečit finančně jak manželku, tak všechny jejich děti. Smlouva mimo jiné obsahovala údaje o vkladech jednotlivých manželů do domácnosti, kdy tyto předměty byly oceněny a i nadále byly majetkem osoby, která je do manželství přinesla.

Postavení ženy v manželství a ve společnosti vůbec, bylo mnohem důležitější, než bychom předpokládali a dá se říci, že ženy ještě z počátku tohoto století měly co závidět, i když relativně. Přirozenou rolí ženy byla výchova dětí a péče o domácnost. Žena nebyla majetkem, jako je tomu ještě dnes v řadě afrických a arabských státech. Měla svá práva a muž k ní povinnosti, za jejichž neplnění mohl být výrazně potrestán (stejně jako žena za neplnění svých). Žena měla stejná práva při rozhodování o chodu domácnosti, uzavírání smluv. Ženám nebylo upřeno zastávat jakékoli úřady, a to dokonce na těch nejvyšších místech. Troufám si říci, že narozdíl ode dneška, zde sehrálo mnohem větší úlohu vědomí si (a v dřívějších podmínkách i nutnost) jedinečného ženského daru a poslání - stvořit život. Trochu jiná situace byla na královském dvoře a v rodinách vysokých hodnostářů. Zde ženy mnohem více usilovaly o moc a postavení. Královna se celkem třikrát stala i nejvyšší osobou ve státě (tedy měla veškerá práva a tituly faraóna - Hatšepsovet, Tavosret a Kleopatra), anebo měla královnina rozhodnutí podstatný vliv na rozhodování krále. I manželky hodnostářů měly vysoké ambice, ty však raději tahaly za nitky a splétaly intriky. Intrik se nebály ani příslušnice králova harému, které se snažily získat postavení pro své syny. To, co by dnes jistě ocenily všechny ženy, byla skutečnost, že za stejnou práci byl stejně odměněn muž i žena. Ženám nebyla odepřena ani práce v chrámech.

Manželky musely být naprosto věrné, u muže platilo toto pravidlo o něco méně, zejména pak, šlo-li o zajištění mužského potomka. Toho také mohli manželé adoptovat (byla-li např. žena neplodná). Takové shovívavosti se však již nedostávalo při cizoložství (a nezáviselo na stavu muže). Muž, který spal s cizí manželkou byl zbičován, nebo mu uřízli nos, či uši, měl-li štěstí, byl deportován do vyhnanství nebo na nucené práce do kamenolomů. Manželská nevěra se však nevyhýbala ani mužům, ani ženám.

Ženina nevěra, nebo neplodnost byla důvodem k rozvodu. Později i touha jednoho z partnerů vzít si někoho jiného, nebo prostě odejít. V případě nevěry nebyla žena vyplácena, jestliže manželství zaniklo z mužovy vůle, dostala žena zpět vše, co do manželství vnesla a zároveň podíl na získaném majetku a zabezpečení pro děti a tzv. rozvodovou pokutu. Když manželství opouštěla žena z vlastní vůle, vzala si zpět svůj majetek a podíl na společně získaném.

Co se týká samotného pohlavního aktu, o svou potřebu si otevřeně řekli jak muži, tak ženy. Mimo to, v Egyptě byla rozšířena homosexualita, zoofílie, pedofílie, nekrofílie a další.

Početí a zrození dítěte ve Starověkém Egyptě

15. května 2017 v 10:44 | http://www.egypt24.cz
Celý proces zrození, tedy od početí po narození dítěte, byl pro Egypťany naprosto přirozený. Bez zábran hovořili o pohlavních orgánech i o samotném pohlavním aktu. Početí nebylo zahaleno přetvářkou a falešnou morálkou, jako je tomu dnes, kdy najednu stranu konzumujeme dívky pochybných pověstí na všech médiích a na druhé straně se stydíme hovořit o věcech tak přirozených a základních, jako je početí a porod. Poměrně dobrá byla i znalost jednotlivých částí pohlavních orgánů a jejich funkcí. Zajímavé jsou způsoby starých Egypťanů, jak zjistit, zda je žena těhotná, či nikoli, mimochodem funkčnost těchto testů byla potvrzena. Jednalo se zejména o tzv. tvořivý princip, který obsahuje moč těhotné ženy. Taková moč pak dokáže urychlit růst obilí, zeleniny, či dobu květu. Dalšími znaky těhotenství byly např. chladná záda, teplý krk a změna žilního oběhu. Podobně jako dnes, i dříve chtěli rodiče dopředu vědět pohlaví svého potomka. K jeho určení opět posloužila moč těhotné. Moč ženy s mužským potomkem urychlovala růst ječmene a u holčičky pak růst pšenice (moderní testy, byly uskutečněny s nejednotnými závěry a tedy nepotvrdily ani nevyvrátily správnost této metody).

Samotný porod byl záležitostí žen. U porodu asistovaly porodní pomocnice a lékař se volal pouze při velmi špatném průběhu porodu. Obvyklá poloha při porodu byla v sedě na bobku, nebo žena klečela. Z reliéfů je patrné, že ženy stály nohama na jakési podezídce a prostor pod nimi byl tak volný pro novorozence. Nutno zde podotknout, že tento způsob porodu je mnohem přirozenější a dnes je i alternativní možností, před klasickým způsobem nemocničního porodu. Stejně jako dnes, ani před tisíci lety nebyl porod pro ženy nikterak jednoduchý a stejné byly i komplikace, které však obvykle končily hůře než dnes.

Proti hrozícím potratům se používaly různé druhy nálevů do genitálů ze směsí bylin, cibule, ovoce, vína a olejů. I před tisíci lety se praktikovaly umělé potraty, které však byly oficiálně zakázány. Opět se k nim využívalo různých poševních nálevů z bylin a olejů. Těhotné ženy bojovaly i s kosmetickými problémy spojenými nejen s těhotenstvím. Ženy si například natíraly náchylné partie oleji proti vzniku strií.

Koupele a osobní hygiena starověkých Egypťanů

2. října 2016 v 9:47 | www.starovekyegypt.net

Autorem článku je Pavel Flegr, provozovatel webu www.stavekyegypt.net.

Koupelny ve starověkém Egyptě-Datují se již od doby 2000 let př.n.l. a staří Egypťané byli mezi prvními, kdo si v širokém měřítku osvojil horkou koupel pro její terapeutickou hodnotu. Tyto horké koupele zahrnovaly vodou naplněnou kalderu, která byla zahřívána umisťováním doruda rozpálených kamenů do vody.
(Pozn: kaldera je geologický termín označující kotlovitou prohlubeň kráteru)

Vzhledem k počasí (pamatujte, že jsme v Egyptě, kde je velmi, velmi, velmi horko) byli Egypťané upnutí na čistotu, a často se koupali až 4x denně. Muži a ženy si holili a vytrhávali z těla všechny chlupy s použitím pinzet, nožů a břitev vyrobených z pazourku nebo kovu! To by byla práce na plný úvazek, protože než se dostanete na konec těla, chlupy začínají růst znovu. Nejen, že toto byl v té době ideál krásy, ale také to Egypťany zbavilo vší.

K očištění během koupele používali Egypťané natron - sodný prášek, který se smícháním s olejem stal mýdlem. Natron byl také používán k mumifikaci mrtvých. Bohatí měli koupelnu ve svých obydlích, zatímco ostatní se koupali v Nilu.

Domovy bohatých byly vzdušné a prostorné. Byly zde ložnice, ubytování pro služebnictvo, haly, jídelny - a koupelny! Ve skutečnosti byla "koupelna" malá zapuštěná místnost se čtvercovou vápencovou deskou v rohu. Zde pán domu stál nebo seděl a jeho služebnictvo ho hojně polévalo vodou. Trochu to tedy připomíná spíše dnešní sprchu než koupel. Existuje však důkaz z vykopávek, že zde byly prostorné veřejné lázeňské domy se sprchami, kamenná umyvadla a kamna pro ohřívání vody.

Egypťané milovali koupele s esenciálními a květinovými oleji
Samozřejmě nelze mluvit o egyptských koupelích bez zmínky o Kleopatře, která byla posledním faraonem starověkého Egypta. Byla v historii proslulá pro svou zářivou pleť a ohromující krásu. Říká se, že aby si udržela svou kůži měkkou a krásnou, koupala se v mléce. Kleopatra se však nekoupala v kravském mléce, mléko pro její legendární koupele pocházelo od oslů. Údajně měla až 700 oslic produkujících mléko, aby mohla mít své koupele v mléce.

Úprava vlasů ve Starověkém Egyptě

10. února 2016 v 10:19 | www.starovekyegypt.net

Autorem článku je Pavel Flegr, provozovatel webu www.stavekyegypt.net.
Egypťané si svého těla, a zejména vlasů, velmi hleděly. Úprava vlasů byla pro starověké Egypťany nedílnou součástí toalety. Egypťané příliš nechápali Asiaty, kteří si nechávali růst vlasy i vousy. Sami si totiž hlavu vyhovovali, aby jim lépe sedla paruka.

Muži si nechávali růst vousy jen dočasně - na znamení smutku po úmrtí v rodině. Zajímavé jistě je, že rusovlasí lidé byli podle starověkých Egypťanů nakaženi morem a opuštěni bohy - proto byli často vyobcováni ze společnosti a někdy dokonce i zavražděni.

Péče o vlasy
Kadeřníci měli výsadní postavení - zajímavé je, že za svými zákazníky chodili domů a zákazníci během úpravy vlasů a brady klečeli. Kadeřníci napřed zvlhčili vlasy a vous mastí a pak je oholili dobře nabroušenou břitvou s bronzovou čepelí. Pro zmírnění pálení po holení vtírali do pokožky přípravek z oleje a hořkých mandlí. Na vlasy se používaly nejrůznější pomády a přípravky, které měly dodat vlasům lesk a sílu - mimo jiné se využívala například hena.

Egypťané také znali přípravky proti padání vlasů a používali barviva. Ženy, které si nechávaly narůst dlouhé vlasy, je splétaly do copánků, nebo je natáčely. Malé děti měly hlavu vyholenou a měly jen tzv. loknu dětství - pramen vlasů ponechaný na straně hlavy. Profesionální tanečnice nosily dlouhý cop, který byl zakončen koulí. Jednalo se o jakési "závaží", které mělo zvýraznit krásu akrobatických prvků a tanečnic.

Vlásenkáři
Důležité postavení měli také vlásenkáři. Jenom oni totiž znali poslední módní trendy a tím pádem věděli, jaké paruky se budou nosit. Paruky mohli vyrábět jen nejzručnější vlásenkáři. Paruky byly nejrůznějšího druhu - chudí lidé je vyráběli z vlny, nejčastěji se ale vyráběly z lidských vlasů. Mohly být nakadeřené, natočené, nebo krátké a nasazené na hlavě jako čapka.

Dlouhé a polodlouhé paruky se nosily většinou jen při slavnostních příležitostech. Takové paruky měly vlasy rozděleny do dvou pramenů, které spadaly na ramena. Někdy se ale nosily jen příčesky, čímž se zvětšoval objem vlasů, nebo sloužily jako další šperk.

Míry a váhy ve starém Egyptě

22. října 2015 v 13:29 | Domčí
Autorem článku je Pavel Flegr, provozovatel webu www.stavekyegypt.net.

Egypťané začali používat míry a váhy ještě za první dynastie před vznikem jednotného Egypta. Jak se upevňovala centrální moc, postupně se míry a váhy zpřesňovaly a zdokonalovaly. V zemi, kde vládlo všemocné úřednictvo, se musely veškeré ekonomické operace a transakce zapisovat. Písaři se tedy kromě mnoha jiných úkolů věnovali také neustálému počítání, přeměřování a vážení.

Více v celém článku.

Nábytek ve starověkém Egyptě

31. srpna 2015 v 11:44 | Domčí
Autorem článku je Pavel Flegr, provozovatel webu www.stavekyegypt.net.

Minimalismus a rafinovanost - tato dvě slova výstižně charakterizují nábytek starověkého Egypta. Střízlivé, ale promyšlené pohodlí je tím nejlepším důkazem vztahu, jaký měli Egypťané ke krásným věcem. Bohatí poddaní vlastnili nábytek ze dřeva či kamene vykládaný drahokamy, který dokonale zapadal do přátelského a harmonického ovzduší v tehdejších vkusně zařízených příbytcích.

Pokud se například podíváme na skládací lůžko Tutanchamona nalezené Carterem v Tutanchamonově hrobce KV 62, uvědomíme si, že nic lepšího od té doby vynalezeno nebylo. Vše bylo jednoduché a praktické. Tato úžasná postel, kterou si král vozil s sebou na cestách, se dala dvakrát přeložit.

V Egyptě nikdy nebyl dostatek kvalitního dřeva, které se tudíž muselo dovážet z Libanonu a Núbie. Egyptští umělečtí truhláři ovšem byli skutečnými mistry a dokázali vykládat nábytek slonovinou nebo sklovinou, nebo ho zdobit stříbrnými a zlatými plátky. Mezi nejoblíbenější ozdobné motivy patřila flóra a fauna - lotos, papyrus, lví tlapy, výjevy z lovu, ptáci apod.

Egyptský daňový systém

28. srpna 2015 v 10:24 | Domčí
Daně se platily od samého počátku egyptské státnosti. V Archaickém období byly vybírány v podobě naturálních dávek během pravidelných cest faraona po celém Egyptě. Ve Staré říši započalo pravidelné sčítání dobytka jednou za dva roky. Toto sčítání tvořilo základ daňového systému. Faraon tak měl přehled o bohatství a prosperitě své říše. V případě náročných projektů, jako stavba pyramidy či kopání zavlažovacích kanálů, mohl být census zkrácen a dobytek sčítán každý rok.

Ve starověkém Egyptě v zásadě veškerá země a všichni lidé patřili faraonovi. Egypťané byli povinni odvádět ve prospěch faraona práci výměnou za jídlo. Daně nazývané baku byly dvojího typu - daně v naturáliích a daně ve formě práce, tedy jakási robota. Daně se ve skutečnosti týkaly především řemeslníků a rolníků, jejichž produktivita byla pro stát nejdůležitější. Dahšúrský dekret

V období Staré říše vydal panovník 6. dynastie Pepi I. výnos, podle nějž "dvě pyramidová města krále Horního a Dolního Egypta Snofrua" (Médům a Dahšúr) byla na věky zbavena povinnosti roboty a daní. Na oplátku za toto slavnostní prohlášení musela dotyčná města navždy udržovat božský kult krále. Kopie dekretu byla vytesána do kamenné stély a pravděpodobně vystavena v chrámu. Později napodobili Pepi I. i další faraoni a nomarchové, takže povinnosti platit daně bylo navěky zbavováno stále více chrámů. Egypťané neznali peníze, takže daně platili v naturáliich.

Záplavy Nilu

13. srpna 2015 v 14:49 | Domčí
Nil byl pro Egypťany životně důležitý. Díky jeho černé naplavenině byla půda úrodná. Jak a proč docházelo k záplavám?

Staroegypťané nazývali léto Achet, což znamená v překladu záplavy. Toto období zahrnovalo čtyři měsíce, během kterých se Nil vylil z břehů a zatopil údolí a Deltu. Jaká ale byla příčina těchto záplav?

Jako první došlo ke zvednutí hladiny Bílého Nilu a to díky prudkým dešťům na území dnešního středního Súdánu. O několik týdnů později došlo zároveň k rozpřahu řek Modrého Nilu a Atbaře kvůli letním monzunovým dešťům. Jakmile se tyto tři toky spojily, Nil se koncem července rozvodnil.

Dnes už údolí Egypta nepostihuje záplava. V roce 1968 byla totiž vystavěna asuánská přehrada, která má blížící se záplavu zvládnout.

V dobách starověku byl knežími používán Nilometr. Ten jim slouzil k určení data příchozích záplav. Sloužil jednoduše: voda se nahrnula úzkým otvorem do úzkého schodiště, po jehož stranách byla na zdech stupnice. Takový Nilometr je například k shlédnutí v chrámu Kom Ombo.

Co egypťané jedli a pili?

10. srpna 2015 v 13:04 | Domčí
Jak vypadal jídelníček prostého i vznešeného Egypťana? Připravovali Egypťané kulinářské speciality nebo se drželi obyčejných pokrmů?

Římští kuchaři měli jednu velikou nevýhodu. Protože hůř sháněli čerstvé ingredience, museli při přípravě pokrmů vymýšlet různé silně aromatické a kořeněné omáčky, které by překryly chuť zkvašených potravin. Egypťané takový problém neměli, protože složky potravy nemuseli dovážet, čili se ani nekazily.

Žádná starověká kuchařka se bohužel nezachovala, existují však seznamy hotových pokrmů. Nejčastěji se vyskytují v hrobkách. Egypťané totiž dbali na to, aby i zesnulí netrpěli hlady. Jeden takový seznam byl nalezen v hrobě starší ženy z 2. dynastie v Sakkáře: bochník chleba, krupicová kaše, pečená ryba, holoubě ve vlastní šťávě, pečená křepelka, vařené ledvinky, hovězí kýta a žebra, dušené fíky, čersté plody, medové koláčky, sýr, hroznové víno.

Nejdůležitější složka - chléb
V Egyptě chyběly potraviny typu brambor, rýže a těstovin, proto velice důležitou potravinou se stal chleba, který se stal symbolem všech pokrmů. Pečení chleba bylo opravdu náročnou prací, protože zahrnovalo i přípravu mouky. Hospodyně pomlely mouku v malém kamenném mlínku, která se smíchala s vodou a solí. Tím vznikl chléb, který je velice podobný arabské pitě. Při výrově kvašeného chleba se těsto hnětlo s kvasnicemi a vodou, dokud nevzniklo tuhé těsto. Mohl se dochutit solí či kořením, pak se ručně vytvaroval a vložil do formy, aby vykynul. Nejčastějším tvarem byly půlkruhové bochníky. Často se ale tvarovaly také do zvířecích či ženských podob.

Maso
Maso bylo vymožeností vrchních tříd, které vlastnily stáda zvířat. Žádná část přitom nepřišla nazmar. Egypťané snědli mozek, uši, jazyk, nohy, vnitřnosti a z krve pripravili pudink. Tuk se pak poučíval v lékařství. Nejoblíbenější maso bylo zřejmě hovězí, nejdostupnější pak maso z ovcí, koz a prasat. Přestože vepřové bylo považováno za tabu a jeho pozření se považovalo za nečisté, z vykopávek a pozůstatků se zjistilo, že toto omezení nebylo tak striktně dodržováno.Mezi další masovou pochoutku patřily ryby, které byly chytány na nejrůznější důmyslné vlasce, do sítí, ale člověk se obešel i bez nich. Když totiž voda opadla, stačilo sesbírat umírající nebo leklé ryby. Kromě toho také Egypťané milovali drůbež. Polapení ptáci pak byli zabiti (zlomením krku) těsně před vařením.

Ostatní potraviny
Egypťané byli známí svou spotřebou čerstvé zeleniny, ovoce, ořechů a luštěnin. Například takovou cibuli, která byla o něco menší a sladší, byla přidávána do téměř každého jídla. Chudší Egypťané zase nedali dopustit na luštěniny. Pěstovaly se například bob obecný, hnědé fazole a čočka.

Nápoje
Žádný bohatý hostitel by nemohl dopustit, aby se na jeho oslavě nepilo víno. Nejoblíbenějším vínem bylo červené hroznové, které se podávalo už od Staré říše. Výroba bílého vína se rozšířila až od Střední říše a těšila se uznání celého středomořského světa. Ti, kteří si víno nemohli dovolit, holdovali pivu. Bylo nasládlé, husté, bez bublinek a protože v něm často plavalo spoustu nečistot, museli jej Egypťané pít jakousi filtrační slámkou. Přestože však byl levným nápojem pro nízké třídy, bylo tak oblibeným a chutným, že jej dokonce Diodor Sicilský pochválil slovy: ,,Svou vůní a sladkou chutí si v ničem nezadá s vínem."

Armáda starověkého Egypta

18. února 2015 v 9:59 | Domčí
Egypťané byli založením spíš rolníci než válečníci, ale aby uchránili sklizeň v deltě před výboji asijských národů nebo před Libyjci na západě, museli brzy vytvořit vlastní armádu. Egyptská armáda se postupně stala zcela profesionální. Budoucí důstojníci egyptské armády se rekrutovali z nižší a střední vrchnosti, pěšáci pak pocházeli z nejchudších tříd.

Vojáci byli odměňováni v naturáliích - odměnou vojákům byla půda a pouze členové královské gardy pobírali "příplatek" ve formě masa a obilí. Povolání egyptského vojáka se často dědilo z otce na syna. S nástupem 18. dynastie se do egyptské armády začali dostávat také cizinci, protože se Egypťané od tohoto povolání stále více odvraceli.

Egyptská armáda za Ramessovců
Za vlády Ramessovců se egyptská armáda skládala z pěchoty a vozby. V období Staré říše a také ještě v období Střední říše bylo vybavení vojáků velice primitivní - těžkooděnci měli dřevěný štít potažený volskou kůží, kopí s měděným hrotem a meč. Ostatní pěšáci měli pouze bederní pás a ze zbraní jednoduchý luk a šípy z netvrzeného bronzu. Jednoduché luky se používaly u vojáků egyptské armády do konce 18. dynastie, kdy je nahradily luky trojúhelníkové. Ty se snadněji vyráběly ve velkém množství a byly lépe ovladatelné.

Lepší vojenská technika se do Egypta dostala díky výbojům Hyksósů. Díky nim Egypťané poznali koně a bojové vozy. V období Nové říše převzali egyptští vojáci řadu novinek z jejich výzbroje i výstroje. Ze zbraní se jednalo například o trojúhelníkový luk, zahnutý meč, tzv. "Syrské háky" se objevily za Thutmose III., z výstroje o helmici a kroužkovou zbroj. Ta se skládala z vesty s krátkými rukávy pošité kovovými plátky. Postupně se zlepšovali také jejich bronzové zbraně díky lepšímu poměru cínu a mědi. V boji zblízka používali sekeru se zakřivenou čepelí, primitivní palici s kamennou hlavicí a dýky.

Móda starověkého Egypta

29. ledna 2015 v 8:09 | Domčí
Pochopitelně jako každý, také Egypťané a Egypťanky si na módě zakládali a chtěli se líbit. Platí to od nejnižších vrstev obyvatel až po faraona - pochopitelně s vyšším společenským postavením se potřeba dbát na svůj zevnějšek zvyšovala. Pojďme tedy najít odpověď na otázku - Jaká tedy byla egyptská móda?

Faraon
Nejmocnějším člověkem v Egyptě byl pochopitelně faraon a tomu odpovídal jeho oděv. Základem tehdejšího oděvu vůbec byla bederní rouška - tu měl faraon vytvořenou z plizované látky, která měla vyztužený cíp. Na krku nosil faraon šperk nebo také límec, pektorál.

V pyramidách poznáme faraona podle koruny, důtek a berly. Stejně jako tehdejší Egypt se koruna skládala ze dvou částí - horní (bílé) a dolní (červené). Na koruně byla také kobra v bojové pozici. Ta měla v poddaných vzbuzovat úctu, důtky měly ztvárňovat moc výkonnou a měly tři prameny. Berla měla symbolizovat moc zákonodárnou.

Další ze symbolů moci byly faraonovy vousy (většinou umělé). Důležitým doplňkem byla rouška nemes, kterou nosili panovníci na hlavě. Můžeme ji vidět na známé Tutanchamonově pohřební masce, která byla roku 1922 nalezena v Údolí králů.

Ženy
Tehdejší ideál ženské krásy byl úplně jiný než dnes, ale není se čemu divit, vždyť ideální ženská silueta se v průběhu staletí neustále měnila a nejspíše i měnit bude. V Egyptě se před více než čtyřmi tisíciletími líbila štíhlá tmavovláska s plochou hrudí. Obyčejné ženy se oblékaly do přiléhavých šatů na tělo se širokými ramínky - kalasiris. Na ně nosily kabátek s naznačenými rukávy - messeset.

Oděv doplňovaly šperky podle movitosti - bohaté ženy nosily stejně jako faraon zdobený límec z korálků, náramky, nákotníčky. Tanečnice si oblékaly jen bederní pás, ale prádlo jako takové se ještě nenosilo. Na nohou se v Egyptě nosily sandály.

Už před 4 000 lety Egypťané velmi dbali o hygienu. Muži i ženy si líčili víčka a dělali si linky. Tento starodávný make-up měl především praktický účinek. Barva, kterou používali, působila jako dezinfekce.

Druhy šperků
Starověcí Egypťané měli velmi rozvinutý kult posmrtného života. Věřili, že do hrobu musí přijít jejich tělo neporušené. Nesměli si například propíchnout ucho kvůli náušnici apod. Přesto vyráběli nádherné šperky. Často používanými motivy v užitém umění byly především Skarabeus a Horovo oko. Ke každému z nich se váže mýtus.

Skarabeus je tmavý brouk, který žije v pouštních píscích a dunách. Často ho můžeme vidět, jak valí svou kuličku, obsahující zárodky jeho potomstva. Pro tehdejší Egypťany byl symbolem vzniku a obnovy. Slunce, podle starých Egypťanů, je podobné nejen svým tvarem kuličce skaraba, ale jak slunce, tak i skarabova kulička je zdrojem a zárodku všeho života. Proto skarab představoval slunce - kotouč, který se každý den znovuzrozuje.

Horovo oko se používalo na amulety, které měly zahojit rány. Horovi totiž jeho bratr vypíchl oko a ono se zahojilo.

Historie šperků

19. listopadu 2011 v 21:43 | _DominiQa_
Hlavním materiálem na výrobu šperků bylo zlato. Šperky predynastického Egypta symbolizovaly převážně hodnost a náboženskou moc v komunitě. Z archeologických výzkumů víme, že Egypťané nosili šperky nejen za života, ale provázely je i na onen svět. Kdo by neznal poklady v hrobkách faraónů.
Starý Egypt - amulet z roku 254 př.n.l.
Více pod perexem :)

Egyptská jména

16. srpna 2011 v 16:39 | _DominiQa_
MUŽSKÁ JMÉNA
Adjo - poklad
Ahmose - dítě měsíce, jméno faraona starověkého egypta
Akhenaten - jméno faraona. znamená ten kdo pracuje pro Aten
Akhom - orel
Akiiky - přátelský
Akil - inteligentní
Anhur - jméno boha nebes, znamená nosiš oblohy
.

Umění Egypta

16. srpna 2011 v 16:23 | _DominiQa_
UMĚNÍ EGYPTA
Za umění Egypta je považováno umění civilizace v údolí delty Nilu v období zhruba od roku 5.000 do roku 300 př. n. l. Egyptská kultura je jednou z nejvýznamnějších a nejmonumentálnějších kultur v dějinách lidstva. Umění Egypta bylo úzce spojeno s vírou v posmrtný život a uctívání mnoha božstev. Král faraón byl ztělesněním boha slunce na zemi a tak mu byla přímo podřízena celá kultura a umění.
.

Egyptské služebné

8. září 2010 v 14:58 | _DominiQa_
Služebné sice nebyly svobodné ženy, jejich postavení ale bylo nesrovnatelně lepší než postavení otroků ve starém Římě. Služebnými se stávaly především cizinky - válečné zajatkyně nebo chudé ženy, které než aby žily v chudobě, raději se prodaly Egypťanům. Jejich statut se předával z generace na generaci. Neměly však zvlášť krutý osud a někdy se stávalo, že byly dokonce propuštěny a mohly začít žít svobodně.
Služebné byly levnou pracovní silou, bez níž se Egypťané nedovedli obejít. Zapojovaly se rovněž do práce povinné pro všechny Egypťany (budování kanálů, pyramid, monumentů a jiných staveb). Jelikož jejich práce byla bezplatná, a tudíž výnosná, správci královských panství i běžní lidé je s oblibou využívali. Dokonce i řemeslníkům na thébském pohřebišti byly přidělovány služky, aby jejich paním domu vypomáhaly s přípravou chleba a piva. V jejich sídlišti Der el-Medíně bylo nalezeno mnoho písemných dokladů o pronajímání těchto služek domácnostem řemeslníků a o povaze jejich práce. Každá domácnost nedostávala služku, ale jedna mohla vypomáhat v několika domácnostech současně. Každý svobodný Egypťan si tehdy mohl zakoupit nebo pronajmout služebnou. Na rozdíl od římských otroků se tyto ženy těšily i některým výhodám. Pokud například měly děti, nebyly od nich násilím odtrženy. Egyptská rodina, která si chtěla pořídit takovou služebnou, si ji musela koupit i se všemi dětmi.

Vzdělání

24. října 2009 v 21:10 | _DominiQa_

Vzdělání

Ve starém Egyptě se děti příliš nevzdělávaly, namísto toho se synové učili práci svého otce a dívky pracovaly doma s matkou, ale většinou se vzdelávali synové velmožů. První důkazy o existenci škol pocházejí ze Střední říše (ale mohlo to být i dříve).Mnoho škol bylo součástí chrámů, ty nejlepší však byly součástí velkých chrámů.Existovaly však i vesnické školy, kde vyučoval místní kněz, který si chtel něco přivydělat.Chlapci psali na střepy rozbitých keramických nádob, jež se nazývaly "ostrakon", nebo na dřevené tabulky potřené sádrou, které se daly omýt a znovu použít.
Když chlapci bylo 9 nebo 10 let, mohl přejít na vyšší školu, zde studovali mnoho předmětů, například jazyky, náboženství, literaturu, astronomií, matematiku, historií a v neposlední řadě lékařství. Dochovala se svědectví i o zkouškách, ale nevíme, jakého rozsahu byly.Z většiny vysoce vzdělaných chlapců se nakonec stali písaři, neboť toto zaměstnání bylo v Egyptě nejvíce ceněno.
Ukázky ze školních úloh písařské školy:

Nezvedený žák
Bylo mi řečeno, že opouštíš písařství a potuluješ se, jsa tanečníkem. Chodíš z ulice do ulice, do všech, zapáchajících pivem, a dopouštíš se nepřístojností. Pivo odpuzuje lidi a působí, že tvá duše jest pomatena; jsi jako nalomené veslo v lodi, které jest neposlušné na všecky strany; jsi jako kaple, postrádající svého boha, jako dům, postrádající chleba.
Přistihují tě lezoucího na zdi, a strhujícího štítky. Lidé prchají před tebou, protože jim uštědřuješ rány. Kéž bys věděl, že víno jest ohavnost, kéž bys přestal s likéry! Kéž bys netiskl džbánek na svou hrud', a zapomněl na pivo!
Učí tě zpívati s průvodem flétny a hráti na moldánky, přednášeti s průvodem lyry a zpívati s průvodem . . . . . . . . Sedíš na ulici a lehká děvčata tě obklopují; stojíš, činíš, zač by ses měl styděti a ony tě . . . . . . . . . . . . . . . . . Sedíš s dívkou, natřen vonným olejem, tvůj květinový věnec jest na tvém hrdle a bubnuješ na své břicho. Vrávoráš, padáš na břicho, jsi zamazán kalem - - - - - -

Otec napomíná svého syna

Poslal jsem tě do školy s dítkami šlechticů, abys byl vychován a vzdělán k tomuto povznášejícímu úřadu. Vylíčil jsem ti úděl písaře, je-li svědomitý. Bud' i ty svědomitý na svém místě. Před tvými soudruhy již leží knihy; chop se svých šatů a ohlédni se po svých sandálech! Přines horlivě svůj deník; nebud' líný ukládati zlatá zrnka do pokladničky. Bud' pilný v čtení knih a v řešení početních úkolů! Máš-li mlčeti, nevydej ani hlásku!
Bud' příjemný ve své řeči! Piš svou rukou, čti svými ústy a rad' se! Neumdlévej a neutrat' jediného dne, zaháleje; je to škodlivé tvému tělu. Vnikej do způsobu myšlení svého učitele a naslouchej pozorně jeho výkladům. Hled', já budu stále s tebou; střez se nedbalosti!


Písař napomíná žáka
Bud' písařem! Jest osvobozen od povinné práce a jest zhoštěn i každé jiné práce. Jest zbaven nošení motyky a ošatky; nebudeš tedy nositi koš. Písařské povolání způsobí, že budeš ušetřen oháněti se veslem.
Písař jest zbaven útrap, nejsa podřízen mnoha pánům a množství představených. Jiný člověk, sotva opustí klín své matky, již leží na břiše před svým představeným; chlapec je sluhou důstojníka, jinoch se stává rekrutem, dospělý muž důstojníkem a stařec rolníkem. Kulhavý se stane vrátným a špatně vidící krmičem dobytka.
Ptáčník chodí po horských úbočích a rybář se hrouží do vody. Boží sluha jest rolníkem; není na svobodné noze po
celou dobu setby a po celou dobu žní, ať nebe jest větrno, nebo ať prší. Kněz pracuje na průplavech; pracuje, aby upravil tok vody v průplavu, až jest promočen.
Když podkoní jest na povinné práci, jeho koně jsou opuštěni na poli, mlácení obilí jeho manželky jest bez dohledu, jeho dcera jest na hrázi a jeho služka ve skupině robotnic. A kdyby jeho koně utekli, byl by odveden k zahraničnímu vojenskému oddílu, takže při své službě jest v neustálém strachu.
Důstojník, vcházeje do Sýrie, nemá již hole, nemá sandálů a dobře ani neví, je-li již mrtev, nebo ještě živ mezi lvy kolem se plížícími, zatím co nepřítel jest skryt v křoví! Když protivník tu stane hrůzyplný, důstojník jde, volaje k svému bohu: "Pojd' sem ke mně a zachraň mne!" Pekař peče. Když vkládá chléb do ohně, jeho hlava jest uvnitř pece, a jeho syn svírá jeho nohy; kdyby se vymkl z rukou svého syna, padl by do výhně.
Písař jest však určen k tomu, aby řídil všecky práce v této zemi.


Zlý osud rolníkův
Řekli mi, že opouštíš psaní a potloukáš se po zábavách, že věnuješ pozornost polním pracím a obracíš se zády k svaté řeči. Což si nevzpomínáš na úděl rolníkův při soupisu žní?
V době záplavy, kdy voda jest v plné výši, jest promočen a koná své přípravy. Ve dne řeže nářadí k orbě, noc tráví, pleta provazy, a rolnické práce vykonává v polední hodině. Když konečně pole leží před ním vysušené, vychází si opatřit oslí potah. Několik dní hledá pastevce, pak si vezme potah, vrátí se s ním a zanechá jej na poli. Když se rozední, vyjde orat, ale nenajde oslů na poli. Stráví tři dni, hledaje jich, až je najde v bahnisku, ale není na nich již kůže; vlci je sežrali. Znovu vychází se svou zástěrou v ruce, vyprosit si jiný potah.
Když se vrátí na své pole, najde je v příznivém stavu. Stráví tu osm hodin, oraje, a červi již čekají. Snědí polovinu osevu a hroch sní druhou. Na poli jest mnoho myší a spadnou na ně kobylky. I dobytek žere a vrabci kradou. Běda rolníku! Zbytku na humně učiní konec zloději. A k tomu ještě, měděné podkovy jsou pryč a potah dodělá při orbě a při mlácení.
Tu přistane písař na hrázi, aby sepsal žně; jeho pomocníci mají hole a černoši palmové pruty. Řeknou: "Dej sem zrní!" - "Není ho." I bijí ho roztaženého, pak ho sváží a vhodí do příkopu. I jeho manželka jest svázána a jeho děti spoutány, a jejich sousedé je opouštějí, utíkajíce, aby zachránili své vlastní zrní.
Jen písaři, jenž řídí povinnou práci všech lidí, jest psaní počítáno za povinnou práci a neplatí daní.
Máš-li tedy rozum, bud' písařem, at' jsi št'astnější než rolník. Nevíš-li, co dělati, kéž to poznáš!

zdroj :


copy with :

Tanec

24. října 2009 v 11:26 | _DominiQa_
Tanec

Pro dávné Egypťany byl tanec základní součástí jejich kultury.
Hudbě a tanci se věnovali lidé ze všech vrstev. Dělníci pracovali v rytmu a zvuku písní a bubnů, pouliční tanečnice bavily kolemjdoucí. Lidé si najímali různé taneční skupiny k vystoupením na různých slavnostech, banketech, hostinách a dokonce i v chrámech. Pro hudbu a tanec byly školeny některé ženy z harémů. Žádná ze vznešených Egypťanek by se ale neodvážila tancovat někde na veřejnosti. Pro tyto účely existovaly otrokyně. Podobné to bylo i ostatních zemích středního a předního Východu - čím byla žena vznešenější, čím vyšší postavení zaujímala, tím méně tančila. Tancovala pak jen při příležitosti zasnoubení dcery nebo syna, aby tak dala najevo oficiální souhlas. Egypt je přitom považován odborníky za zemi původu břišního tance.
Tance se v Egyptu rozdělovaly na šest základních druhů: náboženské, nenáboženské festivalové tance, tance pro bankety, harémové, soubojové a pouliční tance. Existoval i tanec náročnější - gymnastický.

Oděv tanečnic tvořila krátká, vpředu otevřená sukénka nebo sukně s třásněmi. Jindy měly na sobě dlouhou splývavou tuniku, zavěšenou na ramenou širšími pásky. Dosahovala téměř až ke kotníkům, ale umožňovala volný pohyb paží. Od Nové říše byly tyto tuniky šité z průsvitné látky. V hrobce Cheruefa z 18. dynastie byl objeven reliéf, znázorňující tančící dívky v krátkých zástěrkách, jež byly drženy úzkými pásky, zkříženými na prsou. V Nové říši s oblibou tančila děvčata i nahá, zdobená řemínkem z korálků či perel kolem boků.

zdroj :

Malířství

17. června 2008 v 17:08 | faraon.wz.cz
Malířství
Malířství v Egyptě zdomácnělo už na počátku dějin a jen nedostatek informací o této vzdálené době nám brání popsat všechnu rozmanitost podkladů, na nichž se malba uplatňovala. Je však jisté, že to nebyla jen keramika a zděná stěna hrobu: turínské muzeum má ve svých sbírkách útržky lněného plátna z nekropole v Gebelénu s neobyčejně vtipnými postavičkami tanečnic, veslařů a lovců. Bližší pohled odhalí také oranty vzhlížející bezpochyby k nějakému božstvu, jež dává zemi život, přináší světlo, zajišťuje obyvatelstvu budoucnost. Tušíme zde onoho boha ovládající celý tento obrazný svět, který je výrazem pohřebních obřadů svědčících o touze po nesmrtelnosti.
Práce malíře a kreslíře představovala v Egyptě základ každého výtvarného zpodobnění, přesto však nelze tvrdit, že tito umělci už ovládali všechny prostředky svého umění; utvrdili se v něm postupem času. Teprve na prvních nástěnných kompozicích z období Staré říše se k bílé a černé přidružily červené a žluté okry, modré a zelené daly vznik - jak ukazuje nádherný médúmský Vlys s husami - škále lahodných barev, spojujících se v jemnou symfonii a odstupňovaných do nejněžnějších a nejvybranějších tónů.
Tahem štětce dokázal umělec na počátku egyptských dějin zachytit v obrysech, odvážně přesných a přitom prostých, svět lidí, zvířat i neživých věcí. Jeho zobrazovací způsob připomíná do značné míry techniku, která se mnohem později uplatnila ve stínovém divadle. Okrouhlost některých tvarů naznačuje objem a tušíme už i perspektivu, jaké užíváme dnes, chceme-li znázornit vzdálenost. Ale i když malířství vzniklo více než 3000 let př. n. l., přineslo teprve období el-amarnské kulturní a náboženské revoluce (kolem roku 1380 př. n. l.) umělcům právo překračovat, a dokonce rušit některé náboženské zákonitosti, jimiž se řídilo všechno zobrazování.
Dostáváme se tak k jádru problému: zdá se, že cílem egyptské kresby a malby v období faraonů nebylo nikdy výtvarné vyjádření, které by tlumočilo pouze emoce, jež snad v Egypťanovi vyvolávala určitá ladná linie nebo určitý jev, který zasáhl jeho smysly. A stejně neužíval egyptský umělec, od Delty až po druhý nilský katarakt, tvarů a barev k tomu, aby jimi vyjádřil nějaký osobní cit, nějaký, byť i zmatený dojem nebo tajnou tužbu.
Ať byl podkladem malby kámen, muna (mazanice) nebo dřevo, pokrýval umělec plochu napřed vrstvou štuku z bílého vápna, archeology často nazývaného "sádrová omítka". Kresba se prováděla červenou barvou a někdy pak mistr citlivým, obdivuhodně přesným štětcem poopravil tuto lehkou čáru barvou sytě černou. Co se týče získávání těchto barev, tak čerň se vyráběla z kouře nebo uhlí, bílá z vápence nebo práškové sádry (CaSo4), žlutohnědá oranž z okrů, žluť dával auripigment, zelené tóny malachit, modré azurit.

Literatura

17. června 2008 v 17:08 | faraon.wz.cz
Literatura
Ve 3. tis. př. Kr. se zde začíná objevovat piktografické písmo, které později postupně přechází na písmo znakové. Kolem roku 2000 př. Kr. vznikla abeceda o 23 písmenech, ale Egypťané, přestože toto písmo znali, používali své vlastní.
V průběhu archaického období se formoval jazyk Egypťanů a v pozdějších obdobích i písmo. Jazyk starých Egypťanů se vyvíjel samostatně, byl neobyčejně bohatý, s velikou rozlišovací schopností, ale měl málo výrazů pro abstraktní pojmy. I přesto, že je jazykem dávno mrtvým, řada slov byla převzata prostřednictvím hebrejštiny a řečtiny do moderních jazyků: oáza, papír, chemie, eben nebo jméno Zuzana.
Egypťané byli druhým národem po Sumerech, který vynalezl písmo. V první fázi to bylo písmo hieroglyfické - vytesáno na posvátných místech. Poněkud mladší je písmo hieratické a od 7. st. př. Kr. se používalo zjednodušeného písma démotického.

Texty pyramid - nejstarší náboženské texty. Jsou na stěnách uvnitř královských hrobek. Dochované jsou z 2. pol. 3. tis. př. Kr. Počátky této tvorby jsou však z mnohem dřívější doby. Jsou to vlastně soubory náboženských říkadel a různé oslavné básně.

Texty rakví - navazují na texty pyramid. Jsou asi z 1. pol. 2. tis. Obsahují podrobný rozbor potřeb a rad pro zemřelého, různé narážky na mýtické události apod.

Knihy mrtvých (2. pol. 2. tis.) - Jsou to vlastně papyrové svitky, bohatě ilustrované. Dávaly se do hrobu jako nezbytná část výbavy zemřelého. Měly mu pomáhat se orientovat v posmrtném životě.

Životopisy - Vytesané na zdech hrobek. Jsou zde popsány události v životě zemřelého.
Velmi oblíbeným druhem literatury starého Egypta byly knihy dávající rady do života (staroegyptsky sbójet - naučení, nauka). Z dnešního pohledu bychom hovořili spíše o kodexu správného, mravného chování, či o morálce, která však nebyla stavěna do pozice nějakého ideálu, nýbrž praktického prostředku k úspěchu a spokojenosti. Rady byly psány veršovanou formou a mají charakter otcovských rad synovi. Autoři těchto děl byly ctěni a těšili se široké oblibě. Spisy pak byly neustále přepisovány po celou historii Egypta. Během této doby se jejich obsah měnil s měnícím se pohledem na mravní ideál ve společnosti. Nejstarší spis sepsal Imhotep (první ministr faraóna Džosera - zakladatel třetí dynastie - a projektant jeho pyramidy), originál se však nedochoval, resp. doposud nebyl nalezen.
Velmi zajímavý je obsah nejstaršího nalezeného papyrového svitku - Prisseův papyrus, který obsahuje dva texty. První - Naučení správce Kagemniho (dochoval se jen konec textu) a druhý - Naučení správce města, prvního ministra Ptahhotepa za Jeho Veličenstva vládce Horního a Dolního Egypta Isésiho (Isési - předposlední panovník 5. dynastie). Ptahhotep ve svém textu nejprve králi vysvětluje vliv svého vysokého stáří (110 let) na výkon jeho funkce a žádá ho, aby jmenoval svým následovníkem jeho (Ptahhotepova) syna. Král souhlasí s podmínkou, že Ptahhotep předá veškeré své vědění svému synu. Tak začíná spis rad do života o 37 kapitolách, které jsou aktuální dnes, více než kdy jindy.
 
 

Reklama